V současné době jsme postaveni do situace, kterou jsme si nedovedli představit. Velká část aktivit Církve je odsunuta jaksi "na virtuální rovinu". A je dobře, že dokážeme nějak fungovat i v těchto podmínkách. Ale náš momentálně omezený "záběr" má svá smutná místa.


 Je pravdou, že česká církev je velmi rychle v online prostoru, ale žel tam jaksi není celá v tom počtu, jaký byl obsáhnutelný "ve starých dobrých offline časech". Před pár dny jsem telefonoval se svým spolužákem, a komentovali jsme situaci v jisté nám oběma drahé farnosti tak, že "oltář Hospodinův uhasnul" (pro neznalé: narážka na kancionálovou píseň Ejhle oltář). Nevýhodou té farnosti je navíc ta skutečnost, že pár let již nemá sídelního správce, což místním (farníkům i dojíždějícím kněžím) duchovní službu ještě víc komplikuje. A není v ní kněz, který by alespoň soukromě v tamním kostele sloužil. Oltář Hospodinův je tedy opravdu uhaslý.

 Druhou smutnou věcí je ta skutečnost, že řada lidí se nyní prostě k jakékoliv bohoslužbě nemá moc možností dostat. Představte si starého člověka, který – řečeno slovy jednoho mého strýčka: "prd vidí a prd slyší". Navíc doma nemá internet, nebo "chytrou televizi", na kterou by se dalo chytit třeba YouTubové vysílání. Ten je tedy tak maximálně odkázán na Proglas (který bude ale stejně "prd slyšet" z důvodu hluchoty poslouchajícího). Dovedu si představit, že někteří naši souvěrci se v takové situaci octli. Právě proto, že nejednoho člověka s těmito "nedispozicemi" znám. Smutná je pravda, že vše nemůže být online a všichni nemůžeme být online. 

 Nedávno zesnulý dominikán, P. Jordán Vinklárek, vyslovil kdysi myšlenku, že: "Vůči duším má být člověk něžný." a to se holt odosobněně dělá těžko.

Momentka z Gößweinsteinu. Po Mši svaté 15. července 2018.