Včerejší den s sebou přinesl liturgickou památku Zasvěcení Panny Marie v Jeruzalémě. Jedná se o památku, vzniklou na základě apokryfního vyprávění z tzv. Jakubova protoevangelia.  


 V tomto vyprávění odevzdávají rodičové, Jáchym a Anna, svou dcerku Marii na vychování do Chrámu v Jeruzalémě. Toto "odevzdání do Chrámu" lze chápat jako počátek Mariina odevzdání se do Boží služby. Toho odevzdání, které pak našlo své vyjádření v odpovědi na pozdrav archanděla Gabriela: "Jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova." (Lk 1,38).  

 Svatý Augustin říká v jednom ze svých kázání , že "znamená pro Marii víc že byla Kristovou učednicí, než že byla jeho matkou." (čte se ve druhém čtení Modlitby se čtením pro 21. listopad). Ostatně: souhlas s Boží vůlí byl dán tak trochu naslepo. Panna Maria věděla, že porodí toho, který bude Synem Nejvyššího, ale nevěděla, co to všechno bude pro jejího Syna i pro ní samotnou znamenat. Nevěděla, že její a Boží Syn nakonec zemře nepochopen, přímo před jejíma očima smrtí určenou otrokům, a že zanedlouho pak svým zmrtvýchvstáním promění potupnou popravu v nejskvělejší vítězství. Právě proto, že byl Božím a zároveň  jejím Synem, mohl být i pro ní samu trochu záhadou. Proto lze o Panně Marii hovořit nejen jako o "služebnici Páně", ale také jako o "učednici Kristově".  

 Meritem oné památky Zasvěcení Panny Marie může tedy být dvojí: ochota naslouchat, učit se, a také říkat "ano" Boží vůli. I když třeba ještě nevíme, co to přinese s sebou za možné důsledky. Jde také o ochotu nechat se Pánem Bohem překvapovat. 

zdroj: Wikimedia Commons: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Freska_od_Sv._Atanas_vo_Zovik_06.jpg