Rád jsem využil nabídky sester boromejek, se kterými jsem vloni pobýval v Bavořích na jazykovém kurzu a vydal se do jejich klášteříka v rodném domě sv. Jana Nepomuka Neumanna v Prachaticích. Na čtyřdenní cestu jsem vyrazil, doprovázen mou rodičkou, která se z jistých příčin chtěla podívat do jedné vesničky právě nedaleko Prachatic. Kam že to bylo, to záhy vysvětlím. 

30. 7. 2019 - Úterý: Vyjížděli jsme poměrně časně zrána, abychom v Praze stihli autobus, který měl odjíždět v 8,30 hod. Překvapilo mne, kolik cestuje lidí právě směrem na Prachatice, a že téměř všichni mají místenky. Nemám rozhodně nic proti důchodcům, ale nutno podotknout, že někteří z nich se chovali prostě podivně. Do autobusu jsem nastupoval s hučením v hlavě, protože se mne právě asi 30 lidí po sobě ptalo, jestli mám místenku (i když jsem se nikam necpal). Cesta z Prahy do Prachatic trvala asi dvě a půl hodiny. Moc jsem nevnímal okolí, protože jsem se potřeboval dospat. Jen si pamatuji, jak nějaká starší paní v řadě za mnou naprosto nepřeslechnutelným způsobem diskutovala se svou sousedkou, jak má zaručené informace o tom, že jistá nejmenovaná velká asijská země zapaluje přes družice pralesy v jižní Americe. Konečně nás autobus "vyplivl" na prachatickém Malém náměstí. V blízkém Neumanneu se nás ujaly sestry boromejky - mé dvě spolužačky z loňska z Bambergu. Po ubytování jsem šel s mamkou do města na oběd. Odpoledne jsme si každý udělali tak nějak vlastní program. Sešli jsme se až v 18,00 v děkanském kostele na Mši svaté. Poměrně dlouho jsem si večer ve svém podkrovním pokojíku četl. Ani si nepamatuji, v kolik jsem šel vlastně spát. 

31. 7. 2019 - Středa: Vstával jsem chvíli před 7. hodinou. První, co jsem slyšel, byl zvon z kostela, zvonící ranní klekání. Dopoledne jsme se zašli podívat do městského muzea a odtud jsme šli rovnou na vlakové nádraží.  Zajímavé je, že prachatické nádraží je na okresní město vlastně docela maličké. Dovedl bych si ho představit klidně někde "na venku". Následoval přesun vlakem do Bavorova. Bavorov je město, ale působil na mne dojmem spíše větší vesnice (ostatně: nádraží jest také víceméně spíše vesnické). Nutno přiznat, že centrum městečka působí hodně malebně a hezky. Děkanský kostel Nanebevzetí Panny Marie byl otevřen alespoň "na předsíň", a tak jsme mohli nahlédnout dovnitř. V místní malé restauraci na náměstí jsme si pak dali oběd. Dal jsem přednost smažáku, mamka si obědnala jídlo s mnohoslibným názvem "Safari" (nedalo se předem identifikovat, oč půjde, popis v jídelním listku nebyl moc konkrétní a dalo se z něj nejspíš usuzovat na cosi na způsob legendárního českého Kaťáku). Donesené jídlo předčilo očekávání: šlo o obalované kuřecí maso ve tvaru zvířátek, co se dá koupit jako polotovar v obchodě. Vzpomněl jsem si na Zdeňka Pohlreicha a v duchu děkoval za smažák. Jídlo bylo překvapivé, ale prý chutnalo dobře. Takto občerstveni jsme se vydali na další cestu. Lokálka nás odvezla asi o tři kilometry dále, do vísky s půvabným názvem Svinětice. Vláček zastavil u zastávkové budky. Dveře našeho vagonu se otevřely do malého plácku, jen kousíček od plotu pozemku vedlejšího drážního domku. Zastávka s drážním domkem je vlastně samotou. Do vlastní vesnice je to od ní asi tři čtvrtě kilometru. Ne příliš vlídnou cestou podél (v těchto místech ne zrovna neposkvrněného) Bílského potoka, který teče do blízké řeky Blanice, jsme došli do Svinětic samotných. Zde se totiž, na usedlosti č. p. 37 narodil v roce 1934 můj děda - jediný to Čech v rodině jinak plné Moraváků. Svinětice působí ospalým dojmem. Oslovil nás jakýsi místní obyvatel, kterému se asi zdálo zvláštní, jak kroužíme kolem někdejší dědovy rodné chalupy. Mimochodem to byl jediný živý člověk, kterého jsme v této lokalitě potkali. Mamka mu vysvětlila situaci. Domorodec se rozzářil: "Jo vy jste rozená Trnková ..." a asi čtvrt hodiny s námi velmi sdílně vykládal. Lokálka nás vrátila do Prachatic kolem páté hodiny. 

1. 8. 2019 - Čtvrtek: Vstával jsem stejně jako včera. V 8,00 na Mši svaté. Musím uznat, že prachatický farář je velmi dobrý kazatel. Mluvil sice po evangeliu poněkud déle, ale velmi zajímavě. Málokdy se mi stává, že bych si z kázání skutečně něco odnesl, co bych si pak pamatoval víc dní. Tento čtvrtek se mi to zase po delší době stalo. Po  Mši svaté a snídani jsme vyrazili na výlet do Vimperka. Také toto městečko působí docela hezkým dojmem. Vyhrabali jsme se na kopec na zámek. Tam cedule zvěstovala, že tento je z důvodu rekonstrukce uzavřen, takže nezbývalo, než se vrátit. Podrobněji jsme si alespoň prohlédli historické jádro městečka a podívali se do jednoho místního knihkupectví. Po návratu do Prachatic trocha odpočinku a pak jsme šli na místní hřbitov, kde jsou pohřbeni rodiče nejvýznamnějšího prachatického rodáka, již zmíněného Jana Nepomuka Neumanna, prvního světce severní Ameriky. Hřbitov je od vlastního města vlastně poměrně daleko, ale zase je to hezká procházka. Cestou k němu nás v opačném směru minulo dítko na odrážedle, které stále zrychlovalo a za ním se řítili během jeho rodiče. Odchytit zrychleného potomka se jim však nepodařilo. Jeho cesta z kopce dolů nakonec skončila tím, že se jeho "povoz" zvrhl ke straně a dítko se setkalo s asfaltkou. Naštěstí se mu evidentně nic moc nestalo. Hřbitov, který je vlastně již v tzv. Starých Prachaticích je krásné a klidné místo. Některé hroby, které jsou u hřbitovní zdi, mají za sebou na ní malířskou výzdobu. Hrob rodičů nejvýznamnějšího místního rodáka není vyjímkou. Na tomto výjevu je mladík, setkávající se na cestě za Prachaticemi s Kristem. Vybavil se mi hřbitov v Albrechticích nad Vltavou, kde takovéto malby jsou po celém obvodu tamního hřbitova. Na závěru presbytáře hřbitovního kostela zvenčí je (zřejmě gotická) freska (zřejmě) zobrazující smrt Panny Marie. Den jsme zakončili v jedné prachatické restauraci svíčkovou na smetaně. 

2. 8. 2019 - Pátek: Zase stejné vstávání. V 8 hodin pak autobusem dál na západ. Překračujeme hranice jihočeského kraje a dostáváme se do okresu Klatovy v kraji plzeňském. Většinu dne jsme prožili v Kašperských Horách, kde zrovna toho dne začínalo poutní triduum při místním poutním kostelíku Panny Marie Sněžné. Na plakátku s programem jsem zjistil, že v kterémsi z těchto tří poutních dnů zde bude celebrovat také P. Markus Goller, kterého mám rovněž v paměti z loňska z Bambergu. Je farářem ve Fürthu u Norimberka. Svět je malý. V antikvariátním stánku na náměstí jsem si koupil dvě knihy Karla Klostermanna (V ráji šumavském a Ze světa lesních samot). Měli jsme v plánu dojít pěšky na Kašperk, ale z časových důvodů jsme od toho museli upustit. V jedné občerstvovně blíže centra Kašperských Hor jsme si dali oběd (zase smažák, tentokráte oba) a pak šli do muzea. Se zpáteční cestou byly trochu komplikace, protože poutní triduum omezilo místní dopravu. Na zastávce na náměstí ovšem nic moc na toto omezení neupozorňovalo. Toliko nepříliš důvěru budící domorodec, posedávající na předzahrádce blízké hospody (který se navíc jevil trošku stříknutý) občas povstal od stolu a zahlaholil ve stylu městského rozhlasu, že autobus tam a tam odjíždí nikoliv z náměstí, ale od kina. V Prachaticích jsme byli zpátky chvíli po páté hodině. V 18,00 jsme byli na prvopáteční Mši svaté v děkanském chrámu sv. Jakuba. Poté jsme v klášteříku trošku pobesedovali se sestrami. Šel jsem ještě večer hodit do schránky pár pohlednic. Na náměstí se rozjel jakýsi festival se zvukovou kulisou plytké, vlezlé hudby. Z pazvuků všeho možného vynikla několikrát jakási dívčina na podiu, když do mikrofonu opakovaně ječela: "Dobrý večer, Prachatice!!!" Spát jsem šel opět dost pozdě. 

3. 8. 2019 - Sobota: Dnes jsem si trochu přispal. Neměl jsem po ruce direktář, takže nevěda, zda náhodou není nějaká "mimořádka" jsem se naslepo v breviáři pomodlil z formuláře Sobotní památky Panny Marie. Později jsem s potěšením zjistil, že jsem se strefil i do mešního formuláře. V 11,00 byla Mše svatá u sester v domácí kapli. Přijel ji odsloužit kněz z Volar. Ve 13,00 nám pak jel autobus zpět z tohoto ráje Šumavského do chaosu Prahy. Byly to krásné čtyři dny. 

FOTKY