Stalo se kteréhosi roku v maličkaté vesničce na moravské straně Vysočiny. 


 V oné vesnici, maličké tak, že ani na mapách snad není, zemřel hospodář na jednom z gruntů (přesněji jej nebudu jmenovat). I byl na příslušném farním úřadě ve vedlejší vesnici - která už na některých mapách bývá k nalezení - dohodnut termín pro pohřeb. Sotva začalo 21. století, ještě ani celý rok nemělo za sebou, a v oněch končinách se stále držel chvalný zvyk vyprovázet zemřelého již z chalupy. Nejinak tomu bylo i onoho léta. 

 U sousedů "přes ulici" (dá-li se rozpraskaná prašná asfaltka, naslepo vedoucí k lesu zvát ulicí) se rovněž chystali účastnit se pohřbu tohoto svého spoluosadníka. Chlapec z té rodiny, (tehdy) blonďatý hubeňour šel ještě narychlo do kurníku vysbírat vajíčka. Uběhlo sotva pár chvilek a vběhl s očima na vrch hlavy do kuchyně. Vajíčka nechal vajíčky kdesi daleko za sebou. Sděloval se s tím, co právě v kurníku viděl. A viděl to prvně v životě ... 

 "Strycu, poď se mnó!!!" 

 Domácí pán sice se již strojil do svátečních šatů, ale přece jen následoval konsternovaného synovce (který u něj byl na prázdninách a mimořádné situace rozhodně neočekával) do kurníku. Když obhlédl situaci, bylo všechno celkem jasné. 

 "Byla tady kuna. Vem ve stodoli krompáč a lopatu a počké na zahradě."

 Chlapec vyplnil příkaz. U sousedů se zatím rozevřela vrata do dvora a do vsi vyšel pohřební průvod tamního hospodáře. Horkým letním vzduchem zazněl trauermarsch a ve stejnou chvíli se strýc chlapcův objevil na zahradě. Jako by se nikam nechystal, byl převlečen do pracovního. Se synovcovou dopomocí v koutě zahrady vykopal díru a to, co po noční návštěvě kuny zbylo z nosnic, naházel do ní. Nad hlavami obou pracovníků se nesl zpěv Zasviť mi ty slunko zlaté ... - to onoho dne přímo hicovalo. Zahrnuli díru. Když ukládali ve stodole nářadí, kterýsi z nich utrousil lapidárně:

"Majou to i s muzikou."

 Rychle přeběhli do chalupy, uvedli své zevnějšky do důstojného stavu a vydali se dohnat pohřební průvod sousedův.

//////////////////////////////////////////

Stalo se to již před řádkou let a nač to tajit - ten chlapec jsem byl já, tehdy někde na rozhraní 1. a 2. stupně základní školy. Stalo se to v tento letní čas, a podle mých výpočtů snad někdy v roce 2001. A jak praví jedna stará lidová písnička ve svém závěru: "Více vám už o tom nepovím." - jednoduše proto, že přesněji si to už nepamatuju. Ale patří to k tomu, co si pamatuji z té ještě relativně bezstarostné ranější části svého života. Byl jsem tehdy opravdu hubený blonďák. Substance zůstala stejná, jen akcidenty se změnily téměř k nepoznání. Vlasy mi zhnědly a k hubenosti, či štíhlosti mám dnes poměrně hodně daleko.