Dva dny v počátku měsíce července - 4. a 5. červenec jsou dny zvláště upozorňující na jednotu Církve. Podobně jako zhruba v půli prázdnin 27. červenec. Svátky svatých, kteří jsou společní katolické i pravoslavné tradici. Tito světci, dle data slavení nejprvnějším je sv. Prokop, opat na Sázavě, den po něm svatí Cyril a Metoděj, a konečně onoho 27. července cyrilometodějští žáci, svatí Gorazd, Naum, Kliment, Angelar a Sáva (dohromadi jsou tito žáci zváni jako Pětipočetníci, po připočtení svých dvou učitelů pak Sedmipočetníci). 


 

Baptism of the bohemian duke borivoj.jpg
Svatý Metoděj křtí knížete Bořivoje, ilustrace z tzv, Velislavovy Bible ze 14. století. Převzato z Public Domain Wikimedia Commons.

 Tito svatí mohou tedy být inspirací přinejmenším pro katolicko-pravoslavný dialog. To ovšem vyžaduje zřejmě také rezignování na vzájemné dohady, která z církví je ta původní. Zda se katolíci oddělili od pravoslaví, či pravoslavní od katolictví. Každá strana může vytáhnout své argumenty, ale spor se stejně nedostane dál, než k odvěké neřešitelné otázce, zda bylo dřív vejce, nebo slepice. Důležité je hledat pravdu, ke kterémužto hledání ale patří také určitá pokora. 

 V pokoře a dialogu bych se nebál vyzdvihnout osobnost sv. Josafata Kunceviče, mnicha basiliána a řeckokatolického biskupa, který žil a působil v 17. století. Z jeho života stojí za zmínku to, že se vydal do Kyjevopečerské lávry, tehdy jednoho z center pravoslaví na Ukrajině. Místní pravoslavní mniši nevěděli, oč mu jde, a poněkud se ho báli. Josafat je však velice překvapil. Místo, aby se s nimi začal hádat, požádal o možnost poklonit se ostatkům svatých, které byly v lávře uchovávány. A když tak učinil, strávil zbytek dne s těmito mnichy v přátelském rozhovoru. V něm vycházel nikoliv z toho, že někdo něco dělá špatně, zatímco ten druhý snad dělá všechno dobře. Naopak: besedoval s nimi o životě podle řeholních pravidel sv. Basila, která jsou společná pravoslavnému i východnímu katolickému mnišství. Čili vycházel ze společných základů. A docílil toho, že mniši jej na konci dne s úctou a velmi přátelsky z lávry vyprovodili. Tento skoro idylický příběh měl ovšem své krvavé finále. V roce 1623 (tj. nějakých 9 let po velmi přátelské návštěvě Kyjevopečerské lávry) byl svatý Josafat ve Vitebsku zabit bandou fanatiků. V některém z řeckokatolických chrámů jistě je možno vidět Josafatovu ikonu. Je poměrně snadno poznatelná. Je na ní postava biskupa, který má obnaženou hlavu a v ní mu trčí zaťatá sekera. 

 

Sv. Josafat Kuncevič na mědirytu Jakuba Labingera z doby okolo roku 1743. Převzato z Public Domain Wikimedia Commons.

 Co má tento světec 17. věku společného právě s již zmíněnými světci měsíce července? Podobně jako svatí Cyril a Metoděj, nebo svatý Prokop neváhal propojovat to, co propojit šlo. V případě Cyrila a Metoděje to mohla být velkomoravská liturgie - existuje totiž legitimní domněnka, že liturgie na Velké Moravě za dob cyrilometodějských byla jakýmsi - s odpuštěním - hybridem latinského a byzantského ritu. V pravoslaví později zdomácněla teorie (a ta si žije svým životem dodnes), že Cyril a Metoděj používali na Velké Moravě pouze byzantský ritus. Ale jde toliko o domněnku. V pražských Emauzích se zase v období benediktinských glagolitů používal římský ritus, ovšem sloužený v církevní slovanštině. Dějiny jsou pestré. 

 Uvedení světci prázdninové doby tedy mohou být příklady toho, jak lze vše zkoumat, dobrého se držet a to dobré také umět propojovat k Boží cti a slávě a k dobru mystického Těla Kristova, tedy k dobru Jeho Církve. Svatí Cyrile a Metoději, svatí jejich žáci Gorazde, Klemente, Sávo, Naume a Angeláre, i ty, svatý opate na Sázavě, i ty, přes propast několika set let k těmto přece patřící svatý Josafate, orodujte za nás. 

 A závěrem možná tak trochu kacířské pomyšlení. Vezměme si oblíbeného pravoslavného světce, Serafima Sarovského. U něj se také časodčasně objevují určité ne zcela nezajímavé dohady. Dohady týkající se jeho vztahu k ruským starověrcům (tj. původně pravoslavným, kteří nepřijali jisté reformy). Část starověrců dokonce časem přijala jednotu s papežem a stala se tedy de iure katolíky (i když zřejmě neměli potřebu tuto svou příslušnost dávat příliš najevo). V extrémním případě by se ale někdo mohl domnívat, že Serafim Sarovský byl jakýsi kryptokatolík. Není to moc pravděpodobné, ale přec ...