Dnešním hlavním kostelem České Lípy je děkanský kostel Nalezení svatého Kříže. Ovšem je poněkud pozoruhodný. Přinejmenším v tom, že je nahraditelem kostela jiného na úplně jiném místě. 


 Kostel, kterému se říká v České Lípě prostě a jednoduše Křížový je architektonicky nesmírně zajímavá, a žel málo využitá stavba. Na kostel s farním titulem je poměrně nešťastně umístěn, de facto mimo historické centrum města. Od něho je navíc už pár desítek let jakoby odříznut nadjezdem s dvouproudovou vozovkou. Jde totiž o farní kostel, který se v původní vizi svých stavebníků nikdy farním stát neměl. Původně mělo jít o filiální svatyňku, sloužící náboženským potřebám obyvatel východního předměstí. Pak ale přišel rok 1787 a celá Česká Lípa tehdy celkem zgruntu vyhořela. Děkanský kostel svatých Petra a Pavla blíže hlavního náměstí nevyjímaje. Kostel byl tehdy ještě jakž-takž opraven, ovšem 12. května 1820 došlo k dalšímu požáru, a z toho se kostel již nevzpamatoval. V té době přišel do spáleniště České Lípy jako nový městský děkan P. Anton Krombholz (tehdejší litoměřický biskup jej do České Lípy poslal, aby jej uchránil před potížemi s úřady, protože Krombholz byl velmi "načichlý" názory Bernarda Bolzana a proto musel opustit práci vyučujícího v litoměřickém semináři, přeložení do zbědovaného města, které bylo de facto v rozvalinách, bylo pak před úřady interpretováno jako forma trestu). 

Krombholz tehdy ve zprávě o převzetí farnosti konstatoval, že nemá pořádně ani kde bydlet (děkanství rovněž vyhořelo, a navíc z něj zmizelo všechno, co po oné spoušti ještě "stálo za to" ukrást). Městský děkan však ve zprávě nejvíc lamentuje nad tím, že z ohrazení kostela si místní udělali o své vůli tržiště a přímo v chrámové lódi se kšeftovalo s dobytkem a prasaty. Za krátký čas se zcela rezignovalo na myšlenku obnovy původního děkanského chrámu a farní status byl přenesen na již zmíněný Křížový kostel na okraji města. Dnes tento "nový" děkanský kostel obklopují fabriky, nový městský hřbitov a rozsáhlý nemocniční areál z 80. let 20. století. 

 Druhá farnost v centru města - při klášterním kostele (později basilice minor) Všech svatých si žila svým vlastním životem a pro tento článek ji postačí zmínit pouze tímto stručným odstavečkem. Ve 20. století pak tyto dvě farnosti - klášterní a děkanská fakticky splynuly v jedinou, byť na papíře dodnes existují každá samostatně. Avšak dost odbočování. 

 Ruina bývalého děkanského kostela byla nakonec zbořena a na jejím místě zůstalo až do dnešních dnů ne zrovna velké náměstíčko. Na kostel upomíná jen dvojramenné schodiště z hlavní městské ulice, které ústilo do prostoru za někdejší presbytář a od kterého se podél kostela rozbíhaly v obou směrech uličky. Plocha náměstíčka je de facto dodnes využívána k pořádání různých trhů (vzpomeňme na již zmíněnou aktivitu českolipanů hned krátce poté, co kostel vyhořel, jen ten artykl se od té doby změnil). Prase zde dnes již neseženete, statkářské (slůvko "farmářské" prostě nemám rád) výpěstky však ano. 

 Když už jsem se výše dotkl nového hřbitova, stojí za zmínku to, že na dva staré hřbitovy - jeden u Křížového a druhý u Mariánského kostela již dnes chodí leda tak nějaká ta pobloudilá mládež chlastat, a pejskaři zde umožňují svým miláčkům, aby si tito ulevili od - eufemicky řečeno - vnitřního přetlaku. Oba hřbitovy jsou velmi staré. Ten u Křížového kryje kdesi pod svou hlínou například ostatky rodičů a dalších příbuzných Doma Mauritia Elbela, někdejšího cisterciáckého opata v Oseku u Duchcova. Však dosti o hřbitovech. 

 A nyní se konečně dostávám k jádru věci.

 Čas od času se objevují návrhy, jak v prostoru náměstíčka připomenout někdejší kostel. Sympatický se mi zdál kdysi návrh náměstíčko předláždit a v dlažbě vyznačit půdorys někdejšího kostela. Ale tento návrh tak nějak vyšuměl. Až před nějakou dobou jsem spatřil pozoruhodný návrh jistého architekta, který by chtěl v prostoru někdejšího děkanského kostela zřídit jakýsi parčík, vymezený naznačenými základy původní svatyně. Co mne však na celém návrhu šokovalo, byla navrhovaná realizace prostoru někdejšího presbytáře. Nejde ani tak o zamýšlené rámy s vitrážemi sv. Petra a Pavla (i když - opusťme iluze - zkuste si něco takového představit ve veřejném prostoru - moc dlouhou životnost by ty vitráže asi neměly a nějaký vyznavač "alternativní subkultury" by je jistě nějak "dotvořil", nebo rovnou rozmlátil). Zdaleka nejvíc šokující mi přišel nápad vytvořit na místě někdejšího hlavního oltáře oltář nový. Ovšem v podobě jakéhosi "slunečního oltáře". Tedy by již nešlo o oltář Boží, ale o jakousi alternativní náhražku, nemající s Bohem co společného.  

 Pro dnešní většinovou společnost bychom asi sotva uspěli s argumentací, že nelze zaměňovat Stvořitele se stvořením (oním stvořením jest slunce, zde v konkrétnosti jeho symbol - rudý "sluneční kotouč" v rádoby oltářním rámci). 

 Žijeme v době, která je náchylná k synkretismu: ze všeho si něco vzít a uplácat si nějaké to "malé, ale moje", či "malé, ale přesně na míru mým představám". Člověk jaksi touží po duchovním životě, a když z něj byla vykořeněna víra, může holt spadnout do takovýchto náhražek. Ale je toto "náhražkování" dobře? Vztaženo k onomu místu, kde stával kostel: Není lepší rezignovat na nějaké dotváření, quasi-renovování a quasi-obnovování? Na onom místě kdysi stál skutečný oltář, na kterém se denně slavila Mše svatá. A nic většího, důležitějšího, nebo zásadnějšího se již na tom místě nikdy nestane. 

 Chceme-li onen někdejší kostel připomenout, vyznačme do dlažby jeho půdorys, klidně i ten parčík v jeho rámci udělejme. Ale hlavně - nestavme nějakou synkretickou náhražku na místo, které pro řadu generací mělo zcela zásadní význam. Jaký význam? Inu, po nějakých 500 let šlo o duchovní srdce celého města. Srdce, ve kterém (řečeno slovy mučedníka, číhošťského faráře Josefa Toufara) ve svatostánku tlouklo srdce Spasitelovo

Současný děkanský kostel Nalezení sv. Kříže v České Lípě.