Minulé dny přinesly článek Cukrárna od Ludmily Křivancové, kde je ve stručné glose pojednána "přeslazenost" některých písní, které máme v Kancionále. Ano, leccos lze považovat za přeslazené, ale troufnu si tvrdit (a v diskusi pod článkem to skutečně tvrdím), že existuje daleko zásadnější kancionálová potíž, nežli místy přeslazené texty. A sice - dogmaticky pochybné texty. Byť se tyto mohou tvářit zbožně. 


 Kancionál, ve smyslu "jednotného zpěvníku" pro diecéze je v současné podobě sběr všeho možného, kde najdeme "kousky" kvalitní, ale také slabší. A kdyby jen textově ... V textech písní nalezneme místy kromě sentimentu a "přeslazenosti" také nějaký ten podivný teologický konstrukt. Mám na mysli to, co se objevuje v písni Na své tváře padáme (v Kancionále pod číslem 516). Jde konkrétně o to, co se objevuje ve čtvrté sloce, neboli druhé ze slok k obětnímu průvodu. Toto umístění je docela dobré, protože nabízí určitou možnost, jak se problematické sloce vyhnout. Provede-li kněz obětování rychle, lze druhou ze slok pominout, nebo ji lze nahradit trochou preludia. Ovšem k věci. Problematičnost oné sloky tkví v samém jejím začátku, je zde totiž formulace:

"Na hoře obětní Otcův hněv Syn smíří."

 Jádro problému netkví v tom, zda se Bůh může rozhněvat, nebo proti komu svůj hněv nasměřuje. Argument o "směřování hněvu" se ostatně objevil v diskusi pod článkem, který odkazuji v perexu článku. Ale o to tu nejde. 

  Dělá-li kdo z Boha Otce nějakého ukrutníka, který pouze trestá, a navíc si tedy "chladí žáhu" na vlastním Synu, tak obraz Boha pokřivuje. Jedním z aspektů jednoty Boží Trojice je totiž jedna vůle a jedno chtění. Otec, Syn i Duch svatý chtějí totéž - spásu člověka (to. že si to člověk namnoze různě komplikuje, to je zase věc druhá, související s tím, jak umíme, nebo neumíme zacházet se svou svobodnou vůlí). 

 Pokud bychom tedy volali po nějakém revidování obsahu Kancionálu, viděl bych jako akutnější revidování nikoliv stylistické (redukce přeslazenosti některých textů), ale revidování dogmatické. Slůvko dogmatika má možná pro někoho poněkud negativní vyznění, podobně jako slůvko ortodoxie. Je troufnu si tvrdit, že bez dogmatiky by se celá teologie rozpadla na spekulace. Stalo by se z ní teoretizování o všem a o ničem. Věci zásadní je třeba držet. Obsahová správnost je důležitější než něco, co se může třeba jevit jako sentimentální a sladké přes míru. 

 Historický exkurz

 Přeslazenost a nějaký ten dogmatický úlet mohou mít společný kořen. Neviděl bych je ovšem jako stejně problematické. Obé je ovšem plodem určité doby. V Kancionálu najdeme pomyslnou cukrárnu buď v barokních textech a pak v textech z 19. století. A co si budeme nalhávat - plody 19. století tvoří v určitém slova smyslu obsahové jádro námi pitvaného zpěvníku. V barokní produkci nalezneme také sladkosti, ba (z dnešního úhlu pohledu) i docela humorné věci: vzpomeňme na Michnovu klasickou píseň Chtíc, aby spal ... kde Panna Maria okřikuje: "Zmlkněte andělové!" (podotýkám, že tvorbu Adama Michny z Otradovic mám jinak velmi rád). 

 Texty z 19. století pak přicházejí s akcenty, které reagují na předešlou dobu. Na osvícenství, kdy byla víra rozmělňována a pokřivována. Je to doba, kdy se lze setkat s určitou tvrdostí (vzpomeňme třeba na sv. Jana Maria Vianneye, který po zkušenosti církve v ilegalitě /sám v dětství dostal první sv. přijímání kdesi "na tajňačku" ve stodole/ a po zkušenosti s rozmělněným náboženstvím začal jednat se sebou - a někdy i s jinými - tvrdě, málo se ví, že v závěru života uznal, že v něčem v mladších letech přeháněl). V náboženství se tehdy hodně akcentoval Boží hněv, věčné tresty a podobně. Nelze se tomu tak úplně divit. Ale plodem těchto poměrů (které ovšem byly už reakcí na něco předtím) byly právě mimo jiné i různé písňové texty, kde slyšíme o Otcově hněvu, který je třeba usmířit - zmíněná píseň č. 516, nebo třeba "misijní píseň" č. 914, kde "smrt přichází blíž a blíž a snad na tebe sahá již" a když nemáš vše v pořádku, tak holt "vše ztraceno máš". Texty zde reagují na potřeby doby, ve které vznikly - neplivu na ně. Ale mezi těmito texty se pak najde i sem-tam něco podivného (viz zmíněná píseň 516).

 Každá doba akcentovala více tu či onu Boží vlastnost (spravedlnost, milosrdenství, hněv, ...). Různé spirituality akcentují ve svém následování Krista různé fáze, či období Ježíšova života (například to, že ač vtělený Bůh, tak se narodil do velice ubohých podmínek, že se modlil o samotě, že prokazoval milosrdenství, jiná společenství zase mají ve zvláštní úctě Jeho utrpení atd.). 

 Jakkoliv nechci hodnotit třeba píseň (v některých kruzích velmi oblíbenou) "Sbohem, má radosti, Velebná Svátosti", tak slova v ní obsažená o "návratu ve zlý svět" jsou přesně plodem zmíněné doby. Samozřejmě, že v tom lze určitou optikou (prostě kdo chce, ten to tam uvidí) vidět negaci světa ve smyslu negace části Božího stvoření. Což už je špatný přístup. Ale záleží na úhlu pohledu. Pokud přebývání s Bohem (přebývání u Nejsvětější Svátosti) bereme jako nejlepší možný stav, pak to lze pochopit. Takto: odcházím od Někoho, s kým je mi nejlépe, tedy tam kam jdu mi logicky bude jen hůř. Sice ne úplně nejhůř, katastrofa se konat nebude, ale už to nebude ten jakoby ideální stav. 

 Co tedy revidovat? 

 Je třeba stanovit si priority. Zda je prioritnější zbavit se přeslazeností, nebo nesmyslů či vícesmyslů. Pokud už bychom dospěli k tomu, že by se skuečně nějaká revize chystala. Sám si myslím, že k ničemu takovému v dohledné době nedojde. 

 Dovolme si ale trochu fantazie. Představme si, že by na revizi skutečně došlo. Revidovat dogmatickou, či cukrárenskou stranu věci? Za sebe bych jednoznačně volal po revizi primárně dogmatické, protože dogmatiku považuji za důležitější, než nějaký sentiment. 

V konkrétnosti nyní k oné písni "Na své tváře padáme". Nejjednodušší by bylo - tedy při vší úctě k autorovi textu, P. Tomáši Fryčajovi (žil 1759-1839, kněz brněnské diecéze, někdejší farář v Obřanech /dnes Brno-Obřany/), onu jednu problematickou sloku prostě vypustit. Zbytek písně je hezký, a uzmutím tohoto úletu by píseň vůbec neutrpěla. A z Tomáše Fryčaje rozhodně nemíním dělat nějakého heretika, byť jím stvořený text v dané pasáži rozhodně v pořádku není. Každý z nás jsme dětmi své konkrétní doby, Tomáše Fryčaje nevyjímaje. Byl o něco starším současníkem již zmíněného Vianneye, oba byli svým způsobem dětmi té doby, jako my jsme dětmi doby naší. 

 I když mám pochopení pro okolnosti, ve kterých takto "ulítlé" texty vznikaly, rozhodně bych se přimlouval za revizi v prvé řadě dogmatickou, a nikoliv revizi "stavu cukru" v textu. A v případě Fryčajově by to tedy holt odnesla jedna sloka jedné jeho písně. 

File:Tomas Frycaj 1885 Vilimek.png

(P. Tomáš Fryčaj na vyobrazení z Vilímkových Humoristických listů,
obrázek převzat odtud)