Před několika lety jsem tu věnoval krátkou písemnou vzpomínku Mons. Josefu Stejskalovi, arciděkanovi z Horní Police u České Lípy. Uplynulo pár let, a je třeba říci, že hornopolická fara před několika dny osiřela definitivně. 


 Dne 27. září zemřela slečna Marie Večeřová, která dlouhá léta vedla Mons. Stejskalovi domácnost a dokud to její zdraví umožňovalo, žila na faře i po jeho smrti a dále se o ní a o hornopolický poutní chrám starala. Slečnu, které Mons. Stejskal říkal zásadně sestra Marie jsem znal vlastně stejně dlouho, jako důstojného pána samotného. Když mi bylo nějakých 17-18 let, jezdíval jsem do Horní Police i několikrát v týdnu a účastníval se polosoukromé Mše svaté, která bývala od úterý do pátku vždy odpoledne (pokud mi paměť dobře slouží, tak přes léto v 15 nebo 16 hodin, přes zimu už ve 14 hodin, v sobotu bývala hodně časně ráno, a v pondělí jezdil P. Stejskal sloužit do Jezvé). V neděli byla možnost dostat se do Horní Police dost mizivá. Proč ovšem o oněch Mších svatých hovořím jako o polosoukromých? Inu, proto, že jsme na nich bývali vždy jen ve složení: Monsignor, sestra Marie a já. Kostel byl otevřen, kdo chtěl, mohl přijít, ale většinou nepřišel nikdo další. Slečna však téměř vždy i při takovýchto komorních bohoslužbách zpívala. Buď z klasického Kancionálu, nebo z jiných "zdrojů". Starší písně, dnes už téměř zapomenuté. Přede Mší svatou jsme se vždy na střídačku modlili růženec a po Mši svaté bývalo ještě několik krátkých modliteb, určených za duše v očistci a na závěr byla modlitba k sv. Michaelovi, archandělovi. 

 Vždy, když někdo přijel na faru, býval (byť se objevil i neohlášen) velmi laskavě přijat a slečna Marie tehdy snesla na stůl vše možné, co mohly právě farní zásoby nabídnout. Zvlášť vzpomínám na léto roku 2008, kdy jsem se v Horní Polici objevil se dvěma kamarády, Jendou a Markem, a po Mši svaté a popovídání jsme z fary odcházeli doslova ověšeni trsy banánů, protože slečna prostě nedala jinak, než abychom si je vzali s sebou na zpáteční cestu. 

 Slečna Marie dovedla být nenápadnou organizátorkou, starostlivou hostitelkou, obětavou pomocnicí. Ostatně i díky její obětavosti mohl Monsignor Stejskal zemřít doma na faře a ne někde v kněžském domově, nebo v nemocnici.

 Někteří o slečně občas hovořili jako o kouzelné babičce (ovšem nikoliv bez úcty). Hornopolický poutní areál se nyní zgruntu opravuje. Slyšel jsem ještě relativně nedávno vyprávět, jak se slečna horlivě zapojila do přípravných prací, i když úměrně svému věku. Dirigovala prý dělníky, co je třeba udělat, ale takovým způsobem, že toho, kdo jí neznal, to rozhodně muselo hodně, ale opravdu hodně překvapit. Nyní si tedy Pán povolal i jí, a zítra bude pohřbena. 

Odpočinutí věčné dej jí, Pane.