Na dnešní den připadá jedno výročí. Dnes je to 140 let, co se v Tasově na Moravském Horácku poblíže Velkého Meziříčí narodil v rodině Demlově syn Jakub. 


 

(obrázek převzat odtud)

 Když se řekne Jakub Deml, tak je téměř jisto, že různí lidé jej budou vnímat různě. Sám Deml se kdysi vyjádřil (zrovna, když se s někým rozhádal) slovy: "Milovat Jakuba Demla je těžký." V každém případě šlo o člověka mnohovrstevnatého, který také během svého života prodělával ve svých názorech a postojích dosti dramatický vývoj. Od rebelanta přes "velkého Sokola před Hospodinem" až po starého, usedlého, již klidného venkovského kněze. 

 Docent Jaroslav Med, který v letošním roce zemřel, nám jednou při přednášce vyprávěl, jak se kteréhosi roku rozhodl Demla navštívit. Návštěvu vylíčil zhruba těmito slovy: "Přišel jsem, prohodili jsme pár slov, dal mi požehnání a zase mně hned vypakoval za branku." - jindy mu zase uklouzlo: "On Deml byl taky pěknej magor, mně to můžete věřit, já se s nim setkal osobně." 

 Mnoho lidí zná od Demla buď (poněkud zvláštní spisek) Zapomenuté světlo, jehož variací, přenesenou do 80. let 20. století a obohacenou o poněkud jiné akcenty, se později stal stejnojmenný film. Nebo je známá jeho sbírka Moji přátelé, série okouzlených rozjímání o roztodivných rostlinách. Já se se jménem tohoto kněze, básníka a spisovatele setkal už kdysi dávno v dětství, kdy mne můj strýček vzal na výlet do Tasova a mimo jiné mne zavedl k Demlovu hrobu a řekl mi o tomto knězi pár slov. V pozdější době jsem od Demla přečetl v podstatě kdeco. A také dle mého soudu výbornou, leč poněkud pozapomenutou knížku tasovského knihaře Stanislava Vodičky Básník Jakub Deml v Tasově (vyšla v nakladatelství Torst v roce 2001, nepletu-li se). 

 Demlův text, který mi ale nejvíce zůstane v paměti je jedna jeho už pozdní práce. A to je Podzimní sen. Knížka napsaná v roce 1951, která poprvé vyšla až v roce 1992. Autor zde používá žánr snu, který patřil k jeho oblíbeným. V onom snu se dostává - - - do jakéhosi "internačního kláštera" pro kněze. Tedy do zařízení, kterých tehdy u nás - žel - pár bylo. Setkává se zde s různými kněžími, a vykresluje jejich charaktery. Rozhodně z nich nedělá nějaké hrdiny, ale vidí je jako běžné lidi. Byť jsou to běžní lidé, které si Kristus vyvolil pro svátostné kněžství. Ale i tito lidé mají třeba strach, uchylují se k různým prazvláštním myšlenkám ... v podstatě jde o velmi dobrou psychologickou sondu. Pozapomenuté pozdní dílko, které by ovšem rozhodně stálo za trochu pozornosti. 

 Dnes je to tedy 140 let od Demlova narození. Není to asi autor pro každého, ale zůstaly po něm texty, které určitě pozornost zasluhují. I když některé z nich mohou působit trošku šokujícím dojmem (typicky některé pasáže ze Zapomenutého světla). Ano, i to potvrzuje, že s Jakubem Demlem to nebývalo vždy jednoduché.