V tomto týdnu jsme oslavili ve středu patriarchu mnišství na křesťanském západě, svatého Benedikta z Nursie. Ač časově vzdálen, může být právě on velmi inspirativní i v dnešní době. 


 Čím že může tento světec být inspirativní? Vždyť od jeho smrti už uplynulo nějakých 1475 let (tedy: přidržíme-li se tradovaného roku úmrtí, kterým bývá uváděn rok 543). Podobnost lze nalézt. A sice - podobnost doby. Svatý Benedikt žil v době, kdy se přelamovala antická éra ve středověkou, byla to doba svým způsobem dekadentní. Úpadková. Nepovažuji se za nějakého apokalyptika samouka, ba se nepídím (na rozdíl například od jednoho z autorů nejmenovaného periodika pro medjugorské ctitele) po tom, kdy by měla nastat parusie (v jednom čísle onoho periodika jsem to kdysi viděl vypočítané na roky, a maně jsem vzpomenul na pokusy jehovistů v tomto směru), ale ta naše doba mi přijde té Benediktově v určitých aspektech hodně podobná.

(svatý Benedikt předává mnichům svou Řeholi, obrázek převzat /s mírným zmenšením/ odtud)

  Ne snad, že bychom se přímo hroutili ... ovšem: Benediktova doba byla dobou, kdy jedna éra končila a začínala druhá, na jejímž formování se podíleli výrazně právě mniši Benediktova řádu. Dnes bych možná mohl mluvit o tom, jak se někteří lidé snaží překopat některé osvědčené a fungující věci, a za každou cenu je inovovat. Ale podívejme se opět do doby Benediktovy. Ten jaksi biblicky "vynáší věci staré i nové" (Mt 13,52). Jediný jeho dochovaný autentický text - Řehole pro komunitu - je směsicí odkazů na starší autority, například Jana Kassiána, Augustina z Hippo, Basila Velikého, Pachomia, ... a na druhé straně zde nacházíme Benediktovu vlastní invenci, která vnáší jeho vlastní myšlenky a zároveň utváří z onoho textu harmonický celek. 

 Když se řekne dnes Řehole, tak možná nemálo lidí (zvlášť těch později narozených) si už ani nebude moci představit co že to vlastně je za divné slovo. Ve světském kontextu má tento termín přímo negativní význam. Když někdo o něčem prohlásí, že "je to řehole", vyjadřuje tím těžkosti. Odhlédněme od toho, že svatý autor nazývá spis o 73 kapitolách "stručným", a otevřme ho. V textu nalezneme spoustu důrazů. Jeden z nich hned v první větě: "Osculta, o filii ..." - tedy: "Naslouchej, synku ..." - přiznejme si, že řada lidí má se vzájemným nasloucháním docela problém. A tento problém nespočívá v hluchotě, se kterou se chodí na ORL. 

 Benedikt mluví o "naslouchání mistrovu učení", přičemž je zajímavé, že titulu mistra se nechápe christologicky, ale mistr je v textu synonymem pro moudrého učitele. Tento mistr si však má být vědom, že pouze předává to, v čem byl sám vyučen, a čeho by nedosáhl bez milosti onoho jediného pravého Mistra - Pána Ježíše. A jsme nejen u vzájemného lidského naslouchání, které třeba dnes mnohým dělá potíže (za mých středoškolských let jsme se se spolužáky často vzájemně "diagnostikovali" slovy: "No jo, ty si jedeš to svoje."). Jsme u naslouchání, ze kterého má být vyvozeno nějaké poučení, protože: "Počátkem moudrosti je zcela upřímná touha poučit se." (Mdr 6,17). A to nemůže stát na nějaké lidské veličině, byť by to byl někdo, považovaný jinými, či sám sebou, za nějakého geniálního myslitele. 

 Naslouchání, úcta, poslušnost. To jsou zásady, které svatý Benedikt naordinoval svým mnichům. Jsou to ovšem zásady, které mohou zafungovat i když bychom chtěli dělat něco s neduhy své doby. Občas se dá zaslechnout, že Evropa potřebuje objevit své kořeny. Spíše bych řekl, že znovuobjevit, protože ony už kdysi objeveny byly. Jen staletí na ně nanesla všeliké neřádstvo, a to by bylo potřeba uklidit.