Dnes jsem natrefil /po úspěšné několikahodinové resuscitaci notebooku/ na tento článek o vzniku knihy, resp. o tom, jak vůbec někoho napadne něco napsat. Tato četba vzbudila vzpomínky, zasuté kdesi v mé hlavě a staré cca 13 let.


 Ano, před dlouhým časem - před nějakými těmi třinácti lety jsem zdárně ukončil základní školu a na rozhraní 15. a 16. roku věku se začal rozhodovat, jak dál. Výsledkem bylo, že jsem 1. září 2005 nastoupil na dnes již snad ani neexistující maturitní obor Knihkupec v Mladé Boleslavi. Po roce jsem sice přestoupil - čistě z důvodů praktických - na střední školu jinou, poněkud blíže tehdejšímu bydlišti, ale na "mladoboleslavskou etapu" rád vzpomínám. 

 A nyní se dostávám k souvislosti s článkem, který odkazuji v perexu. Totiž: knihkupectví je poměrně úzkoprofilový obor. Snad všichni, kteří jsme tehdy zasedli do škamen v Mladé Boleslavi, jsme měli nějaký vztah k literatuře. A to se u nemalé části naší třídy také projevovalo - - - pokusy o vlastní literární či básnickou produkci. Přiznávám: produkovat jsem se pokoušel i já, a sešity s mými pokusy o verš či prózu jsou dodnes kdesi v hloubi půdy našeho domu.

 Úroveň tvorby byla u různých spolužáků různá. Jednomu našemu spolužákovi dokonce některé jeho texty otiskoval jakýsi časopis. Pak zde byla pestrá směsice těch, kdo se pokoušeli psát, a "na chvostu" této směsice byli dva spolustudenti, z nichž jeden psal jakýsi neidentifikovatelný literární útvar, v němž sám byl hlavním hrdinou (hlavního aktéra pojmenoval zkomoleninou vlastního jména a příjmení). Děj dokonale odpovídal jeho zálibám, ovšem výsledek byl asi takový, jako když J. A. Náhlovský s J. Mladým předváděli v jakémsi silvestrovském pořadu sepisování telenovely Pepinda. Druhým extrémem pak byl další ze spolužáků, který se pouštěl do jakéhosi fantazírování o tom, jak by bylo možno zachránit Jana Husa z Kostnice a co by se asi dělo potom. 

 Asi na čtvrtletí přišel náš třídní učitel s pobídkou, že by bylo vhodné, abychom jako studenti toho našeho oboru vydávali třídní plátek, který by se pak distribuoval po škole. Vadou bylo, že redakce se nikdy nebyla schopna na ničem kloudném dohovořit, v důsledku toho jeden šéfredaktor střídal druhého (životnost jednoho šéfredaktora, než tento znechucen položil svou funkci, byla asi týden, pak se vše rozsypalo a mohlo se začít znovu). Zdrojem třenic bylo zejména to, že v ročníku jsme měli dvě jehovistky, a ty se vehementně pokoušely do časopisu vtlačit nějaké své "osvětové okénko". I já byl pár dní šéfredaktorem. Jedna z jehovistek (podporována kýmsi, kdo aspiroval na to, že by s ní mohl v nějakém bližším horizontu navázat více než přátelský vztah - že by s ní mohl chodit /nikoliv však po bytech otravovat bližní/) se tehdy snažila do vydání vnutit článek s názvem Konec falešného náboženství. Přece jen jsme nechtěli skončit jako předsunutá bašta Strážné věže. Výslednicí po prostřídání několika šéfredaktorů a obměně části redakce byl koncept "nultého čísla", které jsme stejně pak pro všechny případy raději stopili. Toto číslo pak vyšlo až začátkem druháku, ovšem už bez mé účasti. Časopis nějakou dobu žil a docela se mu dařilo. Nevím však, zda jeho vydávání vydrželo přímo až k maturitě, protože - jak již poznamenáno - jsem po roce přestupoval jinam. 

(obrázek převzat /se zmenšením/ odtud)

  Výše napsaným ale nikterak neřeším, jak vůbec může někdo začít něco sepisovat. Kromě nějaké z dřívější doby již existující predispozice to v našem případě mohlo být samo mladoboleslavské prostředí, které tehdy vypadalo poněkud jinak, než nyní. Mladoboleslavskou proměnu letmo zmiňuji v jednom starším článku. Za své tehdejší spolužáky, experimentující s literaturou mluvit nemohu, mohu pouze zmínit, co tak nějak ponouklo k psaní mou osobu. 

 Předně: mé literární či pseudoliterární pokusy začaly už někdy na druhém stupni základní školy. Jednou se dokonce stalo, že sešit se svými výplody jsem si zapomněl ve škole v lavici, objevila ho naše třídní učitelka, a pak mi říkala, že si to letmo přečetla a celkem že se jí to líbilo. Dalším vlivem bylo samo mladoboleslavské prostředí, jak již píši výše. Naše škola sídlila v místech spjatých s Jednotou bratrskou, jejíž přínos pro českou literaturu vyučující poměrně pravidelně zdůrazňovali. Z okna třídy jsme se koukali přímo na tehdy ještě ruinu bývalého minoritského konventu s kostelem sv. Bonaventury (dnes je vše zrekonstruované, areál patří Škodovce, poslední bohoslužba v kostele byla koncem června 2005, tedy pár měsíců před mým nástupem do MB, kostel dnes slouží jako vysokoškolská slavnostní aula). Konvent s kostelem ovšem v době mého studia vypadal asi jako kdyby jej vystřihli ze Stínadel Jaroslava Foglara. Když denně sledujete tak trochu tajemnou ruinu, tož to na vás zapůsobí. Někdy tou dobou byla v ruině objevena velká pozoruhodnost, tzv. Archiv Matouše Konečného. Jedinečná sonda do "běžného provozu" Jednoty bratrské na přelomu 16. a 17. století. 

 Hlavním inspiračním zdrojem však většině našich literárních pokusů byla běžná životní realita, ve které jsme se pohybovali. Život ve škole, pro některé též život na internátě, ... to vše jsme různě variovali, parodovali a podobně, dělali jsme si legraci z kdečeho atd. Toulky boleslavským "Starým městem", kde lze nalézt různá sugestivní zákoutí a uličky, to k tomu je také třeba připočíst. Často jsme (například ještě s Honzou, který se v pozdější době stal katolíkem a svou konverzi se kdysi pokusil vylíčit i zde, či s jinými) chodili do nádvoří boleslavského hradu, seděli různě po zídkách a lavičkách a debatovali o všem možném, eventuálně jsme se vzájemně sdíleli se svými psacími pokusy. Populární byl mezi námi například boleslavský rodák, živelný člověk s nejasným koncem (prohlášen za nezvěstného na frontě 1. světové války) František Gellner. Některé jeho básně nás též inspirovaly k tomu, že jsme na ně psali různé variace, či jsme je přímo parodovali.

 Mimoškolní činnosti, kterých jsme se dopouštěli by namnoze vydaly na nějakou povídkovou knížku. Na rozdíl od Pana Smrtky mistra Cimrmana mohu alespoň naznačovat, a tak naznačím pár příhod, které by rozhodně nějaké literárnější zpracování zasluhovaly, ale do podrobností nebudu zacházet. Tak tedy: Jak si synovec husitského faráře dal prvního jointa (stalo se mimo školu); Zlomený Johny; Individuum vyššího řádu; Beseda s MUDr. R. U.; Jak jsem si uhnal zápal plic; Knižní veletrh a svíčková; J. W. a jeho správné rozhodnutí; Našli nám za barákem uran; Causa třídního časopisu (o té již bylo leccos naznačeno výše), Červenomodrej a Krakonoš (o vychovatelích z intru), Na lyžáku v cukrárně ... 

 Měli jsme ve škole tak trochu asi netypické předměty, například "Nauku o knize". Ta na mou osobu má vliv de facto dodnes. Od té doby se mi příčí pokládat jakoukoliv knihu na zem, protože knihy je to nedůstojné. Dost zajímavou zkušeností však byla také praxe. Na tu jsem byl umístěn na trošku netypické místo. Zatímco většina spolužáků dělala v knihovnách a knihkupectvích děvečky pro všechno, já skončil na čtyři hodiny týdně v knihvazačské dílně. To mne také dost ovlivnilo. Troufám si tvrdit, že kdybych měl k dispozici potřebné vybavení, ještě dnes bych byl schopen knihu svázat. Praxe měla i velice lidský rozměr. Do vazárny chodili na pracovní terapii pacienti z Kosmonos. S některými se dalo komunikovat úplně "běžně", k jiným bylo potřeba nalézt si specifický přístup. To mi právě hodně dalo lidsky. Toto prostředí jsem ale do svých pokusů s propiskou a papírem nikdy nezatahoval. 

 Každopádně někdy v tom roce 2005/2006 se plně rozjelo to, co u mně pokračuje dodnes. Byť tedy již ve zmenšené intenzitě. Dodnes občas něco vyplodím na papír, nebo nadatluji do notebooku. Svůj vliv mělo i to, že na mém druhém a definitivním středoškolském působišti, kde jsem po čtyřech letech odmaturoval, patřila výuka literatury k tomu nejlepšímu, co ona škola měla. Zde by se slušelo velice konkrétně poděkovat oné osobě, která nás literaturu vyučovala (Díky, A. L.!). Co se poznání literatury, krásy a bohatosti našeho jazyka, a věcí souvisejících týče, měl jsem zkrátka mimořádné štěstí. 

 A co s tím, co mi vychází zpod rukou? Ono už to není tak časté jako dříve. Středoškolské literární pokusy zůstanou zřejmě už navždy v útrobách půdních, ale ty ostatní - novější - záležitosti možná čas od času někam nastrčím. Ale to je hudba budoucnosti ... 

 Snad jen poslední poznámka: Z někdejších spolužáků jsem s některými v kontaktu. Vím, že většina z nich se dnes ve vystudovaném oboru vůbec nepohybuje. Vím toliko o dvou, kteří se tak nějak uchytili. Jednak je to již zmíněný Honza, jednak jedna z dua jehovistek, která ovšem už dnes jehovistkou není, a prožívá nyní (řečeno s Jiřím Wimmerem, který někdy zkraje 90. let parodoval mistrně Gustáva Husáka) důležité období normalizace a klidu. Další spolužačka dělá dle posledních zpráv prodavačku kdesi v supermarketu. Ostatní se tak nějak rozprchli, někteří zmíněný obor ani nedokončili, nu zkrátka - život je zavál všelijakými směry. Knihy mají svůj půvab, ale vydrží u nich málokdo.

(Bamberg, noc z 25. na 26. 7. 2018)