Poslední týden z intenzivního jazykového kurzu němčiny, prožitý v Bavorsku v Bambergu a přilehlém okolí. Níže dokončím nyní své pseudo-zápisky. 

22. července 2018: Neděle, jinak též památka sv. Máří Magdaleny. Hostitelé nám předestřeli naprosto skvělou snídani. Po ní jsem se pomodlil z breviáře vše až po tercii, tuše že dnešek bude náročnější. Večer pak budou hezky v klidu jen nešpory s kompletářem. V 9 hodin nás vyzvedl motorizovaný spolužák a podle GPS se jelo na místo určení. Na Marienberg, což je de facto to samé, jako je u nás Rokole. Jedno z center Schönnstattského hnutí v Německu. Prohlédli jsme si kapli - naprosto stejnou, jako v Rokoli - načež jsme byli uvítáni členkou institutu Schönnstattských sester Mariiných a stručně seznámeni s historií místa. V 11 hodin jsme v domácí kapli (nikoliv v té "typické Schönnstattské", do té bychom se všichni nenaskládali) slavili nedělní Mši svatou. Jeden z koncelebrantů po evangeliu pronesl naprosto excelentní kázání na větu z dnešního evangelia: "Pojďte i vy někam na opuštěné místo a trochu si odpočiňte." (Mk 6,31) Další cesta vedla do jistého hostince, kde jsme dostali oběd. Mimochodem - velice dobrý, byť kuchařský um naší bamberské "paní domácí" přece jen nebyl překonán. Následoval přesun do Michelau, kde jsme si prohlédli muzeum košíkářství a někteří také místní lutheránský kostel. Pak jsme se přesunuli do Banzu, kde jsem již byl 11. července. Toto místo na mne ovšem opět velmi silně zapůsobilo. V klášterním kostele jsme se individuálně pomodlili. Během těch chvílí jsem se cítil dost zvláštně. Velmi hezky. A po několik minut bylo v kostele absolutní, nádherné ticho, ač se v něm nacházelo v lavicích asi 20 lidí. Během cesty do Bambergu jsem se s tímto sdělil svému spolubydlícímu knězi. Jeho reakce byla zajímavá: řekl mi - - - že prožil to samé. A doplnil to vysvětlením: "Ten klášter tu existoval od založení do sekularizace nějakých 800 let. Celých těch 800 let se tam ti mniši modlili, a to prostě musí bejt někde poznat." Bylo-li pro někoho dnes oním opuštěným místem k odpočinku ono schönnstattské centrum (a já věřím, že ano), pak pro mne takovým místem dnes byl klášterní kostel v Banzu.  

23. července 2018: Sv. Brigita Švédská. Dnešek měl původně vypadat úplně jinak, ale prostě vznikla akutní potřeba vše zreorganizovat. Dopoledne se normálně vyučovalo, odpoledne byla na programu exkurze do firmy Adidas. Té jsem se původně zamýšlel vyhnout, protože je to tak nějak "mimo můj záběr", ale nakonec jsem se účastnil. Večeře u hostitelů opět naprosto excelentní. Jakýsi pokrm na čínský způsob, který nedovedu přesně pojmenovat, ale chuťově mi to sedlo. Po rozlítaném dni to pravé. Spát jsem šel poměrně časně. 

24. července 2018: Sv. Šarbel Makhlúf. Dnešní program neskýtal žádných mimořádností, takže bylo konečně možné vydechnout si. Včerejšek byl opět náročný, takže dnes jsem se rozhodl užít trochu samoty (a stepního ticha, jak by řekl bělogvardějec Astapov z povídky Šimka a Grossmanna, podkrovní mansarda je velmi tichá, jen ta step tu není). Den proběhl klidně, avšak kolem půlnoci se to docela závratně vykompenzovalo.

25. července 2018: Sv. Jakub Starší. Bydlení v podkroví má svou poetiku i nevýhody. V noci (a při osvětlení) se mi podařilo sletět ze schodů, ale opravdu durch z jednoho patra do druhého. Výsledek? Solidně naražený bok, včetně několika žeber. Žebra to ustála dobře (Pán Bůh mi dopřál odolné kosti), ale "naklepané maso" o sobě dává vědět pořád. Náladu mi spravila dobrá snídaně. Při Mši svaté jsem sice měl trošku problémy s některými pohyby (sedat - vstávat), ale dalo se to. Byla to naše poslední Mše svatá v Theresianu. Ta zítřejší - skutečně poslední v Bavořích - bude slavena jinde. Odpoledne jsme se spolubydlícím šli vybrat nějakou pozornost pro hostitele, abychom se s nimi mohli důstojně (a spravedlivě) rozloučit. Jejich péče o nás byla opravdu nevídaná. Cestou po městě debatujeme o různých věcech. 

26. července 2018: Den poslední. Výuka probíhala ještě normálně, nakonec jsme předali jakési papíry ve stylu "co na kurzu považujeme za dobré a co bychom chtěli změnit". Přiznávám se, že obecně vzato takovéto "dotazníky spokojenosti" nemám zrovna moc rád. Odpoledne pak přišel přesun do budovy, které se stále vytrvale říká Seminář, ač jde již pouze o konvikt, neboli "nulťák" - bamberští bohoslovci po jeho absolvování odcházejí na další studium do Würzburgu (tvrdívá se, že bamberská arcidiecéze je hodně konzervativní, zatímco diecéze würzburgská naopak progresivní, takže jak to jde asi dohromady ...). Budova pochází z podobné doby, jako pražské sídlo Katolické teologické fakulty a kněžského semináře. V seminární kapli byla slavena Mše svatá. Hlavním celebrantem byl nám již dobře známý kněz z Fürthu. Ten také kázal (mimochodem velmi zajímavě). Následoval Abschied, tedy jakési rozloučení v refektáři. Během této rozlučky jsme zazpívali píseň Nehmt Abschied Brüder, kterou s námi nacvičila naše vyučující, a spontánně bylo přidáno pár českých a slovenských písní dalších. Bylo to velmi podařené a radostné setkání. Byla nám také rozdána jakási vysvědčení. Dodávám, že jak Mše svaté, tak tohoto večerního posezení se účastnili i členové našich hostitelských rodin. 

27. července 2018: Sv. Gorazd a druhové. Co dodat závěrem? Snad jediné: Großer Gott, wir loben Dich. Jinak mi nějak docházejí slova. Teď jsme po snídani a za chvíli budeme vyrážet zpět směrem do České republiky.