Jak říká významný český teolog, C. V. Pospíšil, Jan Hus je velice dobré projekční plátno, na nějž si kdo chce promítá co chce. Trošku specialitou mezi těmito projekcemi je vidění Jana Husa - jako pravoslavného světce.


 Tato kuriozní vize - kdož ví, kde se prvně vlastně vzala ... ale dala by se také chápat jako další snahu o "zhistoričnění" pravoslaví v naší zemi. Pravoslaví se u nás tradičně odvolává na Cyrilometodějskou tradici, což lze pochopit, protože cyrilometodějská misie je záležitostí ještě z dob, kdy Církev byla jednotná. Zde bych tedy tvrdil, že právo odvolávání se na cyrilometodějskou tradici mají jak katolíci, tak pravoslavní. I když ... Cyril s Metodějem uznávali autoritu papeže, takže přece jen mi jako jejich následovníci byzantského ritu více sedí řeckokatolíci. Nu, ale dobrá. Další odvolávky na "historicitu pravoslaví" u nás už působí trošku zvláštně. A to už se dostáváme k tomu, jak si pravoslaví Jana Husa přivlastnilo. 

 Existuje článek, obhajující svatost Husa a Jeronýma Pražského někdy z roku 1994, kde nalezneme řadu tvrzení, zaobalených navíc do vzletných formulací, ovšem bez toho, že by autor víc objasnil, kde k oněm podivuhodným tvrzením přišel. Odvolává se pouze na Všeobecné dějiny církevní, které sepsal moravský pravoslavný duchovní, prot. Josef Leixner, a na blíže nespecifikované "staré české kroniky a letopisy", což je ozdrojování značně chabé, protože až moc neurčité. Smysl onoho spisu ozřejmuje jeho poslední odstavec, volající po kanonizaci Jana Husa a Jeronýma Pražského. Lze tedy mluvit o popularizačním, či agitačním spisu, který by ovšem v měřítcích vědecké práce zřejmě neobstál. Autor totiž operuje s tak závažnými tvrzeními, že pokud bychom je měli brát vážně, bylo by třeba je ozdrojovat s velkou pečlivostí a podrobností, aby je bylo možno brát za bernou minci. Cíle - svatořečení Husova a Jeronýmova bylo sice dosaženo, ale ... 

 Často se lze v pravoslavném prostředí setkat s tvrzením, že mimo pravoslavnou církev (často, nikoliv vždy, neexistuje snad pro tuto záležitost nějaké jednotné autoritní vyjádření - nevím, kdyžtak se rád nechám poučit) nejsou platné svátosti atd. - konvertuje-li kdo k pravoslaví, většinou bývá ne pouze "sjednocen" (tj. odřekne se nauky dosavadní /např. papeže a filoque/ a následně je přebiřmován), ale rovnou všechno přijímá znovu, jako by předtím nebylo nic - tj. je i znovu křtěn atd. Podíváme-li se na Jana Husa touto optikou, tak by někdo z pravoslavných mohl rozporovat i jeho křest, neřkuli biřmování, kněžství ... Bylo by možno argumentovat křtem touhy (což například autor výše zmíněného popularizačního spisu činí), ale nelze dokázat, že kdy Jan Hus snad pravoslavným vůbec chtěl být. Takže onu touhu lze rovněž rozporovat.  

 Existuje ještě článek Uctívání svatosti mučedníka Jana Husa v českém národě, kde nalezneme ještě odvážnější myšlenkovou konstrukci. Pod zobrazením upálení Jana Husa je komentář o svatozáři, kterou Jan Hus na onom zobrazení má. Takové zobrazení údajně svědčí "o nekatolické, ale tradiční orientaci, čili o pravoslavném duchu, ne-li přímo o existenci pravoslavné církve". Autor (stejný, jako u již zmíněného spisu o Janu Husovi a Jeronýmovi) naprosto pomíjí utrakvismus. Leda by ho považoval (opět poněkud podivuhodně) za specifickou formu pravoslaví. Zde ovšem lze narazit na zásadní problémy: Byl-li by utrakvismus formou pravoslaví, proč tedy utrakvisté dlouho a vehementně usilovali o uznání ze strany Říma? A proč utrakvističtí duchovní vyhledávali v případě potřeby svěcení u katolických biskupů? - zde opět vzpomeňme na výše zmíněný náhled na katolické svátosti (mezi něž patří i svěcení kněžstva) jakožto na neplatné. A katoličtí biskupové světívali utrakvistické kněze až kamsi do 16. století. Až arcibiskup Antonín Brus z Mohelnice (na svatovojtěšském stolci v letech 1561-1580) v tomto odmítl pokračovat. 

 Faktem je, že katolíci a utrakvisté se od sebe až tak moc nelišili a v utrakvismu úcta ke svatým existovala. Rozdíly začaly být zásadní až v průběhu 16. století, kdy mnohé utrakvistické autority začaly sympatizovat s hnutím mimo katolickou církev - nikoliv však s pravoslavím, nýbrž s (dobovou novinkou) luteránstvím. A ono luteránství se pak utrakvismu stalo osudným, protože ho postupně naprosto pohltilo. Velkým dílem k luteranizaci utrakvismu přispěl Havel Cahera, rektor pražské univerzity a nějaký čas také administrátor dolní konzistoře, tedy hlava utrakvismu v Čechách. Později byl vypovězen ze země, usadil se v bavorském Schwabachu a živil se jako hospodský. Tehdy se také definitivně stal luteránem a jako luterán také zemřel (r. 1545). 

 Ano, lze říci, že utrakvismus byla svým způsobem tradiční orientace, ale důkaz o tom, že by tato orientace byla pravoslavná, prostě neexistuje. Jde prostě o tvrzení, které má obhájit návaznost pravoslaví na české tradice. Jde o součást určitého pomyslného "mostu" mezi 9. a 19. stoletím, který má dodat legitimitu pravoslavné misii v Čechách a na Moravě, která se začala rozvíjet právě od 19. století. Tehdy pravoslaví přijalo i mnoho osobností obrozeneckého hnutí, ovšem lze pochybovat, že je k tomu vedly motivy náboženské. Šlo spíše o tehdy moderní panslavismus. Je totiž na pováženou, zda šlo o skutečně niternou jejich záležitost, přilnutí k určitému věrovyznání, či spíše o prostředek jejich politického vymezení. Řada obrozenců byla rusofily a vnímala Rusko jako možnou protiváhu rakouské monarchie, a možnost jak k tomu vyjádřit jakýmsi sympatii, byla v přijetí pravoslavné víry. Nelze totiž pustit ze zřetele, že tehdy byla v Rusku pravoslavná církev velmi silně srostlá se státem. Konverze obrozenců k pravoslaví tedy nemusela mít primárně náboženské, ale naopak politické motivy. Paralelismus k tomuto náboženskému pragmatismu lze nalézt v českých dějinách 16. a začátku 17. století, kdy řada šlechticů měnila víru podobně, jako se mění ponožky, v závislosti ne na svém přesvědčení, ale na orientaci dvorských kruhů. Ke změnám ve vyznání víry docházelo u některých lidí třebas i několikrát.

 Příkladem měnitele vyznání budiž již zmíněný Havel Cahera, který rovněž svou konfesní příslušnost několikrát pružně obměnil. Od katolictví přešel k utrakvismu, jako utrakvista nejprve podporoval luteranizaci, pak se obrátil k "tvrdozrnnému" utrakvismu a naopak začal luterány utlačovat. Po vypovězení z Čech se sám naplno luteránem stal, a byl jím až do smrti. 

 Vraťme se ovšem k Janu Husovi, o nějž jde především. Celý život prožil jako katolík, později přímo jako katolický kněz, byť byl před smrtí laicizován. Jeho víra zůstala v řadě bodů stále katolickou. Ostatně: to, co bylo Husovi koncilem vytýkáno je k dohledání v Denzingerovi-Schonmetzerovi v bodech 1201-1230. Bylo mu toho vyčítáno více, ale ne vše mu bylo prokázáno a tedy za tyto punkty souzen nebyl. Rozsudek a odsudek se týkal pouze oněch třiceti punktů. Z toho dovozuje belgický benediktin, velký znalec Jana Husa a husitství, Paul de Vooght, OSB (žil v letech 1900-1983, za první republiky působil několik let v Praze a naučil se perfektně česky) že Husův proces nelze považovat za zmanipulovaný. A hlavně - dokazuje, že Hus se v zásadních věcech přece jen jakýmsi způsobem drží stanovisek, které lze z katolického hlediska jakž-takž akceptovat. I když problematické pasáže u něj nalezneme rovněž. Ať tak, či tak, je dobré zachovávat opatrnost, chtěli-li bychom z Husa dělat něco jiného, než katolíka (byť by to byl katolík s některými, řekněme problematickými názory). Je snad možné, že Hus měl vůči pravoslaví jakési sympatie, je ovšem otázka: Jak to prokázat? Skoro jako by se předkládalo, že člověk může být pravoslavným, aniž by o tom sám věděl. To už je hodně přitažené za vlasy. 

 Pravoslavná církev má ve svém sebepojetí představu jakési skryté kontinuity mezi cyrilometodějstvím přes husitství až k dnešnímu pravoslaví. Vadou je, že je a zůstane to toliko nedokazatelným konstruktem. Tak na celou věc nahlíží i religionistika (viz např. Zdeněk Vojtíšek: Encyklopedie menších křesťanských církví v České republice, str. 497). A tu nelze podezřívat ze zaujatosti z katolické, či pravoslavné strany. Nezaujaté pohledy "zvenčí" bývají často dobrá věc. 

 Ještě je tu otázka vyjednávání husitů s Konstantinopolským patriarchátem. Ano, tato jednání skutečně proběhla, ovšem vnímání jich jako projevu nějaké niterné touhy po sjednocení se s "tou pravou" církví, je opět poněkud podivné. Jednání s pravoslavnou církví totiž začala probíhat až poté, co se vyjednávání s církví katolickou ukázalo jako neuspokojivé. Interpretace, kterou nabízím, je tato: utrakvismus si byl vědom své lokálnosti. Proto hledal záštitu v čemsi větším. Primárně to měla být záštita katolické církve. A když se toto nepodařilo, bylo poměrně logické obrátit se s touž žádostí na onu "druhou plíci" křesťanství, reprezentovanou tedy Konstantinopolským patriarchátem. Jednání skončila vnějším zásahem. V roce 1453 byla Konstantinopol dobyta Turky a v nastalých zmatcích pak po nějakém vyjednávání s novým náboženským hnutím, vzniklým kdesi daleko v Čechách, už nikdo ani nevzdechl. 

 A co následovalo poté? Utrakvisté se smířili s koexistencí vedle katolické církve, s níž dokonce připustili určitou sounáležitost - jak již bylo řečeno: utrakvistické kněze světili dlouhý čas katoličtí biskupové. Mimochodem: když na toto aplikujeme onu pravoslavnou teorii o nefunkčnosti svátostí mimo pravoslavnou církev, tak by stejně tato svěcení byla neplatná a utrakvisté by v této optice měli společenství ve svátosti svěcení s "rozkolníky" a "heretiky". A z pravoslavného hlediska by jim to bylo stejně k ničemu, protože svěcení byla v této optice stejně neplatná. Je třeba zacházet do důsledků a nevyzobávat si z různých událostí jen to, co vyhovuje určité tendenci. V tomto případě tendenci podsouvat husitství a utrakvismu nějaké údajné pravoslavizující významy. 

File:Jan Hus at the Stake.jpg

(obrázek převzat odtud)

 Ještě poznámka na okraj: K dalším pravoslavným "evergreenům" patří vnímání Emauzského opatství v Praze jako pravoslavného (či alespoň "kryptopravoslavného") monastýru. Pěstování slovanské bohoslužby zde nemusí být rovněž známkou pravoslavnosti kláštera. Už proto, že v Emauzích šlo o zvláštní typ bohoslužby. Nešlo o byzantský ritus, který v pravoslaví dominuje, ale o římskou (tedy katolickou) liturgii v církevněslovanském jazyce. Ani nějakým "kryptopravoslavím" v době, kdy Emauzy měli utrakvisté argumentovat nelze. Pravoslavné kláštery jsou dodnes místy s úctyhodnou duchovností a disciplinou. Oproti tomu utrakvistické období Emauz bylo dobou postupného úpadku, který vyvrcholil za posledního z utrakvistických "opatů", Matouše Benešovského, jemuž se říkalo Philonomus. Byl to na jednu stranu člověk nesmírně vzdělaný (což lze s klášterním prostředím dosti dobře skloubit), na straně druhé se skoro vůbec nechoval jako duchovenská osoba (což už se s prostředím kláštera naopak neslučuje vůbec). Vrcholem počínání si tohoto člověka v Emauzích bylo to, že z kláštera udělal hospodu (sám se oženil s dcerou majitele jedné z hospod ve Spálené ulici) a v klášterní zahradě zřídil střelnici, kde hosté měli možnost zastřílet si do dřevěných figurin a vyřezávaných opeřenců. Prostředí, kde by pravoslavný monasticismus nehledal snad nikdo. Philonomův nástupce v opatském úřadě, Pavel Paminodas Horský pak utrakvistickou kapitolu Emauz uzavřel tím, že se sjednotil s katolickou církví, odebral se k benediktinům do Broumova a po absolvování základní mníšské formace začal Emauzy obnovovat jako nespekulativně katolický klášter. 

 Ještě poznámka druhá: Podivuji-li se tomu, že by snad Jan Hus mohl snad mít něco společného s pravoslavím, ba dokonce se stát pravoslavným světcem, pak se už tak nepodivuji tomuto tvrzení v případě Jeronýma Pražského. Ten v dubnu 1413 podnikl cestu na Litvu a seznámil se zde mimo jiné s pravoslavnou liturgickou praxí. Podle některých zdrojů zde jeho účast na pravoslavných bohoslužbách dospěla dokonce k tomu, že zde přistoupil k přijímání Eucharistie. Což by připouštělo určitou možnost, že přijal pravoslavnou víru. Dnes si pravoslavná církev velice hlídá, komu umožní přistoupit ke svatému přijímání. Není už asi zjistitelné, zda tehdy existovala nějaká "lustrace" účastníků bohoslužby, zda náhodou nejsou (a nyní použiji půvabný pravoslavný termín) jinoslavní. Povaha Jeronýma Pražského, který byl mimo jiné také velikým provokatérem, by připouštěla také jiný výklad: Mohl, ale nemusel se stát pravoslavným. Pokud se s pravoslavím nesjednotil, pak by jeho účast na Eucharistii mohla být jeho další provokací. Z jeho života je známo, že provokoval velice rád, a že dělal namnoze věci, které by běžného člověka - i vzdělance - té doby asi jen tak nenapadly. 

 Zajímavostí je, že v uvedeném roce 1413 se nám po Litvě pohybují Jeronýmové Pražští dva. Druhý Jeroným Pražský (žil v letech 1370-1440) byl tehdy ještě premonstrát a měl co do činění s polským královským dvorem. Na Litvě působil v letech 1411-1413. V roce 1413 se přesunul do Itálie, zde přestoupil do řádu kamaldulů (OSBCam. - svérázná odnož řádu benediktinů). Je autorem několika polemik s husitstvím. Celý život se hlásil ke svému českému původu, neměl rád Němce a husitství pokládal za neštěstí pro český národ. Účastnil se Basilejského koncilu.