Když čteme evangelia, konkrétně podobenství, tak si všimněme, jak Pán Ježíš používá příměry mimo jiné také z oblasti zemědělství. A zrovna na jedno takové lze narazit v úvodu dnešní evangelní perikopy ze 4. kapitoly Markova evangelia. 


 File:Crescenzi calendar.jpg

(zemědělský rok v rukopisu Pietra de Crescenzi, kol. r. 1470, obrázek převzat odtud)

Jsou i u nás krajiny, kde mají lidé silný vztah k půdě, nebo prostě k tomu, co podědili po předcích (pole, vinohrady, ...). Jednou z takových oblastí je například Vysočina a pak třeba západ Moravy. Jde o mnohdy staleté vazby, které bývaly ovšem v minulosti přervávány. Typicky za kolektivizace v 50. letech 20. století. Na tuto smutnou situaci narážel v jedné své kratičké básni Jakub Deml, když kteréhosi jitra sloužil svou soukromou, tichou Mši svatou v kapli, kterou měl ve svém domě v Tasově. A když vzhlédl od oltáře, zahlédl oknem jednoho z tasovských statkářů při jeho posledním sečení pole předtím, než mu jej sebralo JZD: 

"Když jsem byl dnes u oltáře
zahlédl jsem hospodáře.
Sekal v poli žito
bylo mi ho líto."

 Dříve se silný vztah k majetku vv určitých kruzích bral jako mamonářství, vedly se různé řeči o vesnických boháčích atd. Staré rody na svých majetcích dříve (a někdy dodnes) dost lpěli. Někdo by to mohl chápat jako mamonářství, nebo něco podobného. Ale je tu ještě jeden pohled. Pohled, v němž nejde ani tak o majetnický vztah k něčemu, ale - o svéráznou účast na Božím díle. Jak asi může působit na vinaře, když v evangelní perikopě slyší, jak sám Pán Ježíš říká: "Můj otec je vinař." (Jan 15,1). Kristus sám pak byl za svého pozemského života tím, kdo rozséval Boží slovo. Byť s úrodou to dopadlo všelijak, podle toho, na jakou půdu osivo dopadlo. Zemědělec též rozsévá, též se tedy připodobňuje dílu samotného Boha. Bůh pečuje o člověka, člověk pečuje o to, co vnímá jako Bohem sobě svěřené. A jelikož péče o půdu není věcí snadnou, ale jde o skutečnou dřinu, logicky vzniká mezi hospodářem a hospodářstvím určité pouto. To pak může přesahovat i čas. Když se na témže dře několik generací téhož rodu po sobě. Tím se pouto ještě posiluje. 

 Dnešní evangelium začíná v tomto kontextu zajímavými slovy: "Boží království je podobné člověku, který do země zasel semeno." (Mk 4,26). Jde o pokračování Ježíšovy řeči, ve které předtím mluvil o rozsévači. Zde tedy pokračuje ona "zemědělská linka". Vědomí spoluúčasti na Božím díle je přítomno i zde. Lze si za tím představit určité podvědomí, které někteří hospodáři mohli / mohou mít: Bůh nás postavil do určitých podmínek, do určité situace, a je jen na nás, jak s touto situací naložíme. Ať už jde o rovinu profánní - prostě přijmutí zodpovědnosti za to, co mi bylo svěřeno, případně co jsem podědil po předcích (Dědictví otců - i to světské - zachovej nám, Pane), nebo o rovinu náboženskou. Tedy o to, jak naložím s darem své vlastní víry.

 Zda se tedy člověk stane zralým zrnem pro chléb k věčné hostině (viz píseň č. 519 v kancionálu, závěr 3. sloky), nebo nikoliv. Protože: "Když se ukáže zralý plod, člověk hned bere srp, protože nastávají žně." (Mk 4,29). Je tedy jenom na nás, jaká z nás bude sklizeň. Jak vidno, lpí-li člověk na tom co mu bylo svěřeno, nemusí to být automaticky špatně. Jde o to, jak to nahlédneme. 

 Vždyť každý z nás je hospodářem. Přinejmenším hospodářem své vlastní duše. Dobré hospodaření není vždy věc jednoduchá. Každé pole, aby rodilo se musí někdy přeorat, pohnojit či jinak opečovat. Podobně bych to viděl se zkouškami, které na člověka přicházejí. Také jde o pročišťující a kultivační prostředky. Jde tedy o věci pozitivní, i když ne vždy snadné. Podobně jako třeba pokání. To také pročišťuje a kultivuje. A právě proto, že přibližuje k Bohu, lze jej mít vlastně za radostnou záležitost. Kéž jsme tedy hospodáři dobrými, ať už hospodáři profánními, ať už (a to je důležitější) hospodáři vlastní duše.