Nerad recenzuji filmy, a ani toto by neměla být recenze. Snad jen poznámka k viděnému. 


 Dne 13. května odvysílala ČT nový film Bůh s námi - od defenestrace k Bílé hoře. Možná se nyní dopustím toho, čeho se tak nějak obával dr. Zdeněk Mahler. Podle něj bych se asi dopustil revize části českých dějin. Ovšem revizi ve snaze dobrat se pravdivějšího obrazu o vlastních dějinách bych nechtěl mermomocně chápat jako něco negativního. I když při tom dozná úhony možná nějaký líbivý ideový koncept. 

 Ideových konceptů máme u nás celou řadu, dějiny se stále ještě neoprostily od ideologického nahlížení. A tak nám tu stále pozůstávají určitá schémata. Ta ovšem mají svá úskalí.  

 Schémat je podnes celá řada. Například o údajně pouze německém klášteře pod Krušnými horami, nebo o ateistovi Máchovi (což - jak vzpomíná jeden můj známý, mimochodem kněz - se například učilo u nich na gymnáziu, když byl studentem) a podobně. S již zmíněným, leč zatím nejmenovaným klášterem pod horama je spojeno další schémátko. 

 Tím klášterem je Osek u Duchcova, dnes žel jiz zmrtvělé opatství cisterciáckého řádu. Do majetku tohoto kláštera patřilo městečko Klostergrab, po česku Hrob zvané. Nutno podotknout, že se noříme do doby, kdy osecký klášter byl ve stavu agónie a jeho správu zajišťovalo pražské arcibiskupství. A v městečku Hrobě si místní protestanté postavili modlitebnu. Ve filmu Miloslava Luthera Svědek umírajícího času je emotivní scéna, kdy chrlením krve stižený Albrecht Jan Smiřický heká a sděluje: "Zbourali kostel v Hrobu. Naši věřící si ho postavili z vlastních peněz." - v aktuálně odvysílané novince Bůh s námi se argumentuje opět zbořením této modlitebny. Jde ovšem o recyklaci určitého sdělení, které je sice emotivní, ale skrývá v sobě nepravdu. Totiž: zde nešlo o porušení Rudolfova majestátu. Šlo o to, že kdosi (dnes už) neznámý si onen dokument vyložil jako povolení k svévoli. A tak došlo k tomu, že evangelíci si zabrali ke stavbě pozemek, který jim nepatřil (nominálně patřil oseckému opatství, fakticky byl v dispozici arcibiskupství) a dokonce ke stavbě použili klášteru patřící stavební materiál. Podle tehdejšího i dnešního práva se tedy dopustili hned dvojí krádeže. Ukradli pozemek i část stavebního materiálu. 

 Věc tehdy rázně vyřešil arcibiskup Jan Lohelius. Tento synek podkoního z premonstrátské kanonie v Teplé se během let vypracoval na strahovského opata a po čase usedl na svatovojtěšský stolec. Měl zřejmě ve vztahu k Oseku trošku mindrák - jeden z jeho předchůdců, arcibiskup Karel z Lamberka - si osecký klášter velmi oblíbil a usiloval tedy o jeho definitivní zrušení a přeměnu v letní arcibiskupskou rezidenci. Šťastnou shodou okolností se mu to nepodařilo a Lohelius cítil jakousi povinnost Oseku jednání svého předchůdce vynahradit (o čemž svědčí mimo jiné jeho emotivní relace do Říma, ve které požaduje, aby byla do Oseka navrácena mnišská komunita a v případě že se tak nestane, sděluje, že je připraven vzdát se /"natruc"/ všech svých úřadů). S hrobskými nekatolíky se pokusil napřed dohodnout v klidu, když se to nepodařilo, tak sáhl k řešení drastičtějšímu: nechal modlitebnu zajistit vojáky a poslal dělníky, kteří ji zbořili. Nedošlo k násilí, nelegální stavba byla pouze odstraněna. Lze říci, že hrobští nekatolíci z toho vyšli ještě relativně dobře. 

 Podobná situace nastala na benediktinském panství v Broumově. Zde si nekatolíci pro svou modlitebnu zabrali klášterní pozemek. Když se k nim ovšem donesla zvěst o dění v Hrobu, raději svou modlitebnu sami uzavřeli a zbořili. 

 Tolik tedy drobná poznámka. Dějiny nejsou černobílé, nikdy černobílé nebyly a nikdy nebudou, 

File:Majestát Rudolfa II z roku 1609.gif

(obrázek převzat odtud)

Rudolfův majestát, na základě jehož značně svérázné interpretace byl stavěn starý evengelický kostel v Hrobu. Jde o dokument garantující náboženskou svobodu, ale povolení k přivlastňování si čehokoliv opravdu neobsahuje.