Nedávno zesnulý dr. Zdeněk Mahler ve své Katedrále o třech dějstvích zmiňuje v jednom momentě Karla Hynka Máchu a vyslovuje domněnku o jeho ateismu. Domnívám se ovšem, že s tím ateismem to není až tak jednoznačné. 


(obrázek převzat odtud)

 Dr. Zdeněk Mahler byl nesporně úctyhodná osobnost, ovšem sám za sebe musím říci, že se domnívám, že s některými jeho vývody nelze dost dobře souhlasit. Ať už jde o jeho knížku Katedrála, která je jakousi meditací nad Svatovítským chrámem, ale text obsahuje určité zvláštnosti. Ty opravňují k domněnce, že církevní terminologie není autorova silná stránka (pamatuji-li si dobře, autor např. nerozlišuje mezi monstrancí a relikviářem, zavedení oltáře "verus populum" má pouze za jakési vstřícné gesto katedrální kapituly a v hledání souvislostí vzniku tohoto oltáře se dostává až k sovětské okupaci Československa v r. 1968 atd.). Či - a to je oč tu nyní běží - jde o již zmíněnou domněnku o ateismu knížete českých básníků, která zazněla v Katedrále ve třech dějstvích, jakési filmové adaptaci oné knížky ve své době (dr. Mahler později knížku doplňoval, poslední redakční doplnění je z doby krátce poté, co se státní a církevní orgány konečně o katedrále dohodly, přiznávám, že jeho poslední edici neznám, mám k dispozici starší verzi, končící výzvou k dohodě mezi státem a církví).  

 Karel Hynek Mácha je osobnost možná nejednoznačná, provokativní, atd. Člověk nesporně inteligentní, ale zrovna tak tak trochu blázen. V určitém slova smyslu dítě své doby (ale dětmi té své doby jsme vlastně tak trochu všichni). 

 Když otevřeme Máchovo nejznámější (a nejkrásnější) dílo Máj, kde autorova identifikace s hrdinou vlastního díla je velice silná (a projevuje se mimo jiné oním notoricky známým vzkřiknutím "Hynku! Viléme!! Jarmilo!!!" - přičemž žádný jiný Hynek, nežli autor - se v básni nevyskytuje), nalezneme zde cosi, z  čeho snad ony mahlerovské domněnky o ateismu mohly pramenit. A sice: úvahy o znicotnění, o tom, jak "než zítřejší skončí se den, bude v pusté nic uveden". Úvahy uvězněného otcovraha v noci před popravou. Beznaděj z toho vyloženě čiší. 

 Ovšem: je třeba se dívat nejen na beznadějné pasáže, je třeba brát v potaz celý kontext: to všechno, co po Máchovi zůstalo. Když nahlédneme do jeho literární pozůstalosti - nejen ovšem do prvoplánově k publikaci určených děl, ale také do jeho poznámek, nacházíme zde obraz poněkud barevnější. Máchovy deníky - jednak známý Deník z roku 1835 a Deník z cesty do Itálie, obsahují vždy více vrstev záznamů. Onen Deník z cesty do Itálie je dost obtížné čtivo. Mácha se snad zezačátku snažil psát nějak čtivě, ale jak cesta postupovala, staly se jeho zápisky pouze heslovitými útržky, které číst je docela utrpení. Skoro jako by ani nešlo o dílo autora Máje. Ale právě tyto zápisky popisují - mimo jiné - i Máchová návštěvu bohoslužeb a jedna, byť nejednoznačná poznámka umožňuje i ten výklad, že snad pisatel během této cesty přistoupil v jednom z benátských kostelů ke sv. přijímání. Pro pochopení je třeba dodat, že tehdy bylo běžné přijímat jen jednou za čas, nikoliv při každé Mši svaté. Přijímání Eucharistie bylo tedy mimořádností, a jakožto mimořádnost mohlo stát autorovi za alespoň stručný záznam. 

 Mácha se o své (alespoň pasivní) účasti na bohoslužbách zmiňuje ve svých denících několikrát. Ve svém deníku z roku 1835 ze zmiňuje například o rekviích u dominikánů (tedy v Praze u sv. Jiljí), či o účasti na univerzitním Veni Sancte. Z téhož deníku lze také vyčíst některé povzdechy, dovolávající se Boha ("Bůh mne posilň."). Připojme však ještě vzpomínku Máchovy matky: ta se kteréhosi roku roznemohla a v pozdější vzpomínce dosvědčuje, že se Mácha u jejího lůžka modlil. 

 V ostatních Máchových písemnostech, přímo určených k publikaci, rovněž zachází s náboženskými motivy, byť tak činí v typicky romantizující podobě. Například hrad Bezděz lze vnímat jako přímo ikonickou máchovskou lokaci, a když čteme Večer na Bezdězu ... Vidíme, že Bezděz Mácha pojímá nejen jako romantickou hradní zříceninu, ale také jako klášter. Kdož by nevěděl, tomu budiž poznamenáno, že Bezděz byl v letech 1667-1785 proboštstvím montserratských benediktinů z pražských Emauz (o jednom z bezdězských proboštů, českolipském rodákovi Veremundu Procheovi, OSB jsem zde již před časem psal). Mácha ve Večeru na Bezdězu přímo píše o zříceninách kláštera (motiv středověkého hradu alespoň pro tento moment poněkud potlačuje) a o šedých hlavách mnichů. Ostatky emauzských benediktinů zde skutečně mohl spatřit, protože nějací dobrodruzi ve snaze najít poklad se nějaký čas před doloženým Máchovým pobýváním na Bezdězu prokopali do mnišské hrobky a nechali ji odkrytou. Faráři ve vsi Bezdězu - pro změnu augustiniánští kanovníci z pražského Karlova - neměli o někdejší benediktinské proboštství dlouhé roky žádný zájem. Až někdy v rozmezí let 1833-1835 se konečně postarali o to, že ostatky mnichů byly opět pietně do hrobky uloženy a hrobka zazděna. V roce 1910 byly ostatky mnichů přeneseny do vsi pod hradem a uloženy na místním hřbitově u farního kostelíka sv. Jiljí. Mácha se tedy teoreticky mohl "trefit" do doby, kdy hrobka byla ještě rozkopaná a ostatky mnichů hanebně poházené. 

 Bezděz v rovině náboženské Mácha akcentuje později ještě jednou. Zmiňuje se o (skutečně pramenně doloženém) zvyku matek z okolí Bezdězu nosit do hradní kaple k Panně Marii Montserratské své děti. To se konalo buď s novorozenými dětmi živými a v hradní kapli se konala zřejmě jakási obdoba i dnes občas praktikovaného žehnání matky a dítěte po porodu, případně se jakýsi podobný obřad konal i v případě, že dítě po porodu zemřelo a rodiče chodili k Panně Marii vyprosit si přímluvu za jeho spásu. Tento zvyk přetrval i po zrušení bezdězského proboštství (r. 1785), byť po nuceném odchodu mnichů z hradu měl spíše podobu jakési privátní pobožnosti bez účasti kněze.

 Další náboženskou (a benediktinskou) lokací, kterou Mácha zmiňuje, je Sázavský klášter. Ale na samotném tomto textu, který je zřejmě torzem původně šířeji zamýšlené práce, neshledáváme žádný náboženský motiv. Snad mimo jednoho: V kratinkém torzálním textu se párkrát objevuje motiv zvonu, svolávajícího - jak také v klášteře jinak - k modlitbě. 

 Lze tedy shrnout: v Máchově díle nalézáme náboženské prvky, i když leckdy přibarvené romantizující optikou, ale hlavně - z Máchových poznámek lze míti legitimně za to, že jakýmsi způsobem přece jen věřící (a příležitostně praktikující) snad byl.

 Lze namítnout, že KHM se před smrtí odmítl vyzpovídat. To, že nedošlo ke zpovědi máme doloženo. Ovšem postavme proti tomu oficiální záznam, svědčící o tom, že K. H. Mácha byl zaopatřen. To nabízí určité vysvětlení: Máchovo onemocnění (cholerina, jakási "příbuzná" cholery) se vyznačuje celkovým vyčerpáním, dehydratací a - halucinacemi. Člověka v takovém stavu vyzpovídat by mohl být problém, Mácha si vůbec nemusel v momentě, kdy přišel kněz, uvědomovat, co se kolem něj děje. A pomazání nemocných lze udělit i umírajícímu, který už je bez sebe a jehož zpověď tedy také už není možná, ale přece jen ještě žije. Tím zdánlivý rozpor "údajně odmítlá zpověď versus doložené zaopatření" může celkem pokojně zaniknout. Toto je možná odpověď na Mahlerův argument o neuskutečněné zpovědi. Nemožnost zpovědi ve zpověď odmítnutou pak mohla proměnit určitá romantizující optika. Jakési rebelantství přece k obrazu vnitřně rozervaného romantického básníka může docela dobře pasovat.

 Co říci závěrem? Snad jen tolik, že i když z uvedeného nemůžeme jednoznačně vyvodit informaci ve stylu "Mácha byl to a to ...", lze s názorem zmíněného dr. Zdeňka Mahlera, při vší úctě k jeho osobě, nesouhlasit a polemizovat. Známe snad ze svého života heslo: Přání je otcem myšlenky. A to lze právě v rámci polemiky aplikovat na domněnku o Máchově ateismu. Nemůžeme hodnotit víru či nevíru autora této domněnky (i když je faktem, že jistá známá internetová encyklopedie jej kategorizuje mezi ateisty), ovšem je možné i to, že si prostě knížete českých básníků vykládal k obrazu svému. Což mu ovšem stěží lze mít za zlé, protože Mácha je natolik nejednoznačná a mnohovrstevnatá persona, že k různosti výkladů přímo svádí.

 Takže jako měl svůj pohled dr. Mahler, lze legitimně mít i pohled poněkud jiný. Tak budiž tento můj text pochopen.