To, co nazrávalo dva roky, podařilo se s pomocí Boží zrealizovat letos. Aneb: Zpráva o putování po česko-moravském pomezí. 

"Jednoho dne tatík prohlásil, že musím uspořádat vlastní pouť."
 (Šimek a Grossmann: Můj první tramp)

 Nápad na to, čemu Š+G říkají "vlastní pouť" se zrodil někdy v době, kdy se rozpadlo naše spolubydlení na koleji. Respektive rozstěhovalo. A je docela povzbuzující, že setkávání našeho tria někdejších spolubydlících odchody z koleje přečkalo a občasná setkání pokračovala. Jen už holt nešlo o denodenní rozhovory, vyprávění vtipů a legračních příhod a sdílení toho dobrého i méně dobrého, s čím jsme se setkali. Ale právě na tomto základě vyrostl nápad udělat si společný několikadenní výlet po vlastech českých či moravských. Pravda, podvakráte se stalo, že z cesty sešlo, jednou dokonce bezmála na poslední chvíli. I bylo rozhodnuto, že letos je třeba nápad zrealizovat, bez ohledu na možné komplikace, a tedy doslova děj se co děj. Jedné dubnové soboty jsme se tedy sešli v jisté docela příjemné hospůdce a během čekání na gulášek jsme pořešili termín a pomocí automapy vytyčili příhodnou trasu.

 Rozplánování bylo vypracováno do velkých podrobností. Pak však nastaly změny. Z nich povstalé problémy jsme vyřešili jednoduše: "Vykašleme se na plánování, prostě se sejdeme na předem určeném místě a vyrazíme kam nás momentálně napadne." - ostatně: říká se, že neplánované akce bývají právě těmi nejvydařenějšími. A tak se tedy v určený den vyrazilo. 

Den první, 15. květen: Vyrážel jsem z Prahy, před odjezdem jsem zašel na Mši svatou k jezuitům u sv. Ignáce na Karlově náměstí (nejrannější možná Mše svatá, v pro cestovatele ideální čas, v 6,15 hod.). Pak pěšmo na Hlavák a v 8 hodin vlakem do Havlíčkova Brodu. Zde byl stanoven na nádraží sraz se zbytkem výpravy. Dohodnutý čas: mezi 10. a čtvrt na jedenáct. České dráhy avizovaly zpoždění, proto bylo potřebné mít určitou časovou rezervu. 

 Šťastné sejití se vydařilo, a bylo třeba vymyslet, co dál. Živelná dohoda vymyslela, a odhlasovala, že se pojede do Lipnice nad Sázavou. Zde jsme měli možnost individuálně si prohlédnout hrad. Mohutná to stavba. Po upozornění, že v kapli (kde mimo jiné před staletími došlo ke svěcení prvních utrakvistických kněží) je dobrá akustika neodolali jsme a zazpívali zde Sub Tuum praesidium. Po prohlídce hradu jsme si v hospůdce ve městečku pod ním dopřáli svíčkovou. Poté se pokračovalo dál směrem severním a skončili jsme - v Číhošti. Zde se dalo alespoň nakouknout do kostela a "na dálku" se pomodlit u hrobu P. Josefa Toufara, který je pohřben před presbytářem. A jelikož den pokročil (přece jen v Lipnici jsme strávili hodně času), omezili jsme se na to, že jsme v místní vietnamské samoobsluze doplnili zásoby a vyrazili k dohodnutému nocležišti. Musím uznat, že ty Vietnamce vlastně obdivuji. Širokými dveřmi, které byly otevřené do obchodu, bylo vidět, že bydlí přímo v přilehlé místnosti. Dříve takové těsné propojení prostoru pracovního a obytného bylo celkem běžné, dnes už se s tím člověk sotvakde setká. 

 Průjezd přes Světlou nad Sázavou byl oslaven kolektivním zpěvem písně Tak už jsou z nás traktoristi, parodie to na Promované inženýry, ve které je zmíněná světelská Střední zemědělská škola. Projeli jsme přes Humpolec a krátce zabočili na nejjižnější bod expedice, poutní místo Nejsvětější Trojice na Křemešníku. Poté už jsme se vydali k dohodnutému nocležišti, které pro zachování tajemnosti můžeme nazvat Terra Incognita.

 Spát jsme šli velmi časně, protože na druhý den nás čekal přesun na moravskou stranu a značná štreka po Moravském Horácku. Přesto se před spaním alespoň trochu zavzpomínalo na kolejácké roky, na všechno možné, zvláště pak na vánoční ztrestání kolejního chmatáka. Dobře opečené uzeniny s chlebem a hořčicí k večeři byl také celkem chutný nápad. Den první se vydařil. 

Den druhý, 16. květen: Budíček byl dohovořen už na 5. hodinu ranní. Kolem šesté jsme se vydali směrem na Polnou a odtud do Měřína. V tomto pozoruhodném vesnicko-městském hybridu se nachází slušné nákupní středisko, čili byla možnost zaopatřit se snídaní. Nakoukli jsme do místního kostela sv. Jana Křtitele, pozůstatku to někdejšího proboštství třebíčských benediktinů. Byl zavřen, ale alespoň do předsíně s románským portálkem jsme se dostali. 

 Další trasa vedla přes Blízkov (rodiště rajhradského benediktina, P. Prokopa Vostala, OSB) do Netína. I toto místo má hodně co společného s benediktiny. Právě ti už někdy koncem 12. století založili tuto vesnici a nechali zde vystavět kostel, který následně zasvětili Matce Boží. Žel, kostel můj nejmilejší byl zavřen. Jelikož bylo poměrně chladno, ani jsme se tomu nedivili. Na místním hřbitově jsem si obešel s modlitbou hroby našich příbuzných. Pak se jelo do Radostína nad Oslavou. Pokud se neměnilo číslování, tak jsme našli podle čísla popisného chalupu, kde se v roce 1866 narodil můj prapraděda, Jakub Pešek. Z Radostína už to nebylo až tak daleko do Obyčtova, kde jsme se opět podívali na hřbitov - zde je pohřben ThDr. Josef Samsour, který je s naší rodinou také jakýmsi způsobem příbuzný. Napřed jsem proletěl bezvýsledně celý hřbitov, abych se nakonec rezignovaně vrátil k bráně - a zjistil, že hledaný hrob je hned vedle brány a já ho v prvním hledání prostě přehlédl.

 Následoval bez zastavení sjezd zpět do Netína. Tam jsme odbočili do Olší nad Oslavou, kde jsme s kolegy trošku prošli pamětihodnosti na dědině, a já si odskočil za strýčkem, vyřídit vzkaz od naší babičky. Pak přesun do Velkého Meziříčí. Zastávka v kostele (hle, dnes první otevřený kostel, na který jsme narazili). Následně jsme vystoupali na zámek. Historická expozice byla po vzájemné dohodě pominuta (vidět kapesník s krví Franze Ferdinanda d´Este /originál ze Sarajeva/ může být zajímavé, ale že bych ho musel vidět podruhé v životě ...). Šli jsme tedy do expozice reginoální vlastivědy a dálniční expozice. Na závěr zámecké návštěvy jsem finančně poněkud zakrvácel, neboť jsem neodolal knižní nabídce u pokladny. Dvě drobnější brožury, ale hlavně - Vlastivěda Moravská - Velkomeziříčský okres. Reprint úctyhodné, a dle mého rozumu doposud nepřekonané publikace z roku 1907. Svazek vyšel jako součást ediční řady Vlastivědy Moravské (mapující skutečně celou historickou Moravu), a jeho autorem byl Mons. Augustin Kratochvíl, někdejší farář v Budišově u Třebíče. Samotný svazek mne vyšel na 350 Kč, ale toto rozhodně nebyly vyhozené peníze. 

 V Meziříčí samotném jsme si ještě dali oběd a jelo se dál. Kratičká zastávka v Tasově Jakuba Demla (mimo osobnosti tohoto kněze a básníka je Tasov zajímavý také tím, že je zde v současné době farářem synovec Karla Kryla). Nakonec jsme dojeli do Kralic nad Oslavou, kde jsme navštívili muzeum Kralické Bible a expozici o Janu Amosu Komenském (ve které nechyběla ani nešťastná, halucínacemi trpící Kristina Poniatowská, a kazatel - alkoholik Mikuláš Drabík, "průpovědím" těchto dvou Komenský kdys uvěřil - pokud propadl beznaději ohledně osudu své Jednoty, asi by se dalo pochopit, že se jako tonoucí chytal pomyslných stébel - a jejich blouznění vydal knižně ve svazku s názvem Lux ex tenebris, tedy Světlo z temnot). Velice ochotná paní průvodkyně nás následně ještě pustila do místního kostelíka sv. Martina - velmi působivý prostor s protestantskými nápisy na stěnách (vesměs citáty z Bible). Ambona v podobě tiskařského lisu - narážka na Bibli Kralickou, tištěnou na místní tvrzi. Původně katolický kostel s románským jádrem, pak nějakou dobu protestantský, a od 20. let 17. století opět katolický. Dnes filiálka římskokatolické farnosti v Jinošově. 

 Z Kralic jsme se zajeli kratince podívat na dalešickou přehradní nádrž a pak už jen vzhůru do Třebíče. Tam nás ovšem chytil strašný slejvák, stěrače nestíhaly z předního skla sbírat vodu. V 18 hodin jsme byli na Mši svaté v kostele Panny Marie a svatého Prokopa při bývalém klášteře benediktinů. Proběhla v kráse, klidu a důstojnosti za účasti asi dvaceti lidí. Po liturgii jsme se přesunuli do kempu na Poušově, kde nás ubytovali v chatce. Dobrá večeře, majitel kempu nám opekl excelentní klobásky, doplnivše je hořčicí a kečupem. Sprcha na žetony. Spát jsme šli opět časně. 

Den třetí, 17. květen: Budíček byl ještě časněji, než včera. Pobalit, pouklízet a vzhůru dál. Vzhledem k časovým možnostem  jsme expedici prohlásili za úspěšnou a ukončili ji. Cesta zpět proběhla vlakem. Snad se zase - až bude možnost - někam vypravíme. Bylo by docela fajn udělat si takovouto společnou tradici. 

FOTKY

Tož tak.

Během putování tohoto jsme pomyslně propojili tři katolické diecéze: Budějickou, Hradeckou a Brněnskou.