K napsání následujícího mne inspiroval tento článek. Vznikl - jak psáno v poznámce - jako školní úloha, ale i tak docela hezky může ilustrovat vztah člověka k "tomu svému" kostelu, nebo kapli. Kdybych měl jmenovat svůj nejmilejší kostel, či kapli, musel bych jmenovat místa přinejmenším dvě, ovšem ...


 Ovšem, přece jen z oněch dvou kostelů více vyčnívá jeden. Pro provázanost s naší rodinou. Je to malý kostelík v rovněž tak malé vísce, v Netíně u Velkého Meziříčí. Mariánský kostel, který kdysi ve 12. století postavili benediktini z Třebíče. Ten se pak v 18 století stal  poutním místem. Kostel, v němž Matka Boží na hlavním oltáři se usmívá nenápadným, vlídným úsměvem. Ten úsměv mám na očích dnes a denně, protože jsem před časem dostal od kamaráda fotografii této sošky a (poněkud přízemně) ji mám nastavenou jako tapetu na notebookovém monitoru. 

 Netínský kostel, ač je centrem poměrně rozsáhlé farnosti (8 vesnic), je poměrně malý, dlouhý a úzký. V neděli zde je pravidlem, že ne všichni lidé se vejdou do lavic a nejeden / nejedna musí celé bohoslužby odstát. Sám patřím mezi ty, kdo musí stát, pokud se tedy příležitostně nevpašuji do asistence, ale to jsou opravdu vyjímky (a také se do Netína nedostávám už tak často, jako dřív, naposledy jsem tam byl vloni v srpnu). Ovšem na druhou stranu je tento kostelík i díky svým komornějším rozměrům prostorem velmi útulným. Kostelní prostor osvětlují poměrně malá hrotitá okna s vitrážemi. Na jedné z nich je - v českých a moravských luzích a hájích zřejmě poměrně málo známý - svatý Rudolf. O jeho světecké existenci vím vlastně jen díky této jedné vitráži. Můj děda se jmenoval Rudolf, a díky tomuto zobrazení mám alespoň jakousi představu o jeho patronu. 

 V kostele je dnes jen jediný historický oltář, novogotický z roku 1911. Dva boční oltáře (sv. Vendelína a sv. Jana Nepomuckého) zmizely někdy na přelomu 60. a 70. let 20. století - nešlo ovšem o projev nějakého "purismu". Pokud vím, oltáře měly být původně vráceny (alespoň má babička to tvrdí), ovšem na zdích za nimi byly objeveny pozdně gotické nástěnné malby a bylo rozhodnuto (asi památkáři), že zůstanou odkryté, takže oltáře nebyly vráceny na svá místa. Obrazy z nich dnes visí po stranách presbytáře. 

 Zajímavá je křížová cesta v kostelní lódi. Ta má podobu jediného velkého obrazu, rozděleného do čtrnácti polí.

 Naše rodina má k netínskému kostelu poměrně zvláštní vztah. Existuje legenda, že kostel byl původně stavěn v Olší nad Oslavou. Tedy v naší dědině. A na vrchu Stráži. Do věci se ale měli vložit andělé a co za jeden den bylo postaveno, přenesli prý na dnešní místo v Netíně. Nicméně na místě, kam legenda klade původní staveniště kostelíka, měla později naše rodina pole. Až do roku 1957, kdy byl můj praděda (údajně jako poslední z celé vesnice) dotlačen ke vstupu do JZD. Takže i tímto způsobem - nejen proto, že naše Olší patří do Netína farností - považujeme ten malý kostelík tak nějak za svůj

__________________________________________________
Pozn.: Kdož byste se v oněch končinách pohybovali, a chtěli se v Netíně účastnit Mše svaté, tož vězte, že Mše svatá je každou neděli v 8 hodin ráno. Dále každý pátek v 18.30 (na 1. pátek v měsíci je navíc od 18. hodiny až do začátku Mše svaté adorace) a každou 1. sobotu v měsíci je poutní Mše svatá buď v 18 (letní čas), či v 16 (zimní čas) hodin. Příležitostně jsou bohoslužby i nad rámec tohoto rozpisu - bývají uvedeny v ohláškách na farním webu.