Na oficiálním webu ČBK vyšel předevčírem tzv. "Exkluzivní výzkum mezi mladými lidmi". Níže nabízím jen takovou hrst myšlenek, žádný extra strukturovaný text. 


 

 Cítím se stále mlád, i když mi příští rok bude 30, a svou mladost rozhodně už hezkých pár let odmítám realizovat v programech různých center pro mládež (a těší mne, že "podle tabulek" dovršením třicátého roku přestanu být jejich cílovou skupinou - jak mi řekla jedna má známá, pohybující se v prostředí těchto institucí), ba i uznávám, že nemám vlohy pro nějakou práci s mládeží. Přesto jsem se jen tak pro zajímavost na výsledky onoho výzkumu podíval. 

 Na onom výzkumu jsou (alespoň viděno mýma očima) určité potěšitelné výsledky: hodnotová orientace, údajně i příklon k tradičním hodnotám atd. Co mne ovšem zaujalo zdaleka nejvíc, byl důraz na emoce při prožívání víry. Jisto jest, že emoce k víře patří a bylo by něco hodně špatně, pokud by nepatřily. Ovšem nelze stavět jenom na nich. 

 Na emoční vlně se jede strašně krásně, když je všechno v pořádku, všechno se daří ... zkrátka když trvá to, čemu svatý Ignác z Loyoly říká stav útěchy. Vzápětí však týž světec rozlišuje i stav neútěchy. Tj. vnitřní neklid, modlitba "jde do háje", člověk má pocit, že se mu nic nedaří ... v tomto stavu spoléhat pouze na emoce by evidentně nebylo dobré. Svatý Ignác dává pro stav neútěchy jednoduchý recept: věrně se držet toho, co fungovalo za stavu útěchy, i když teď to (dočasně) vypadá, že už to nefunguje. A to už není emoce, ale volní úkon, poměrně rozumová "operace". A s ní by měl člověk překonávat období neútěchy až do té doby, kdy se to přehoupne a bude to zase dobrý.

 V příloze Exkluzivního výzkumu je přiložena pdf verze prezentace, která shrnuje výsledky. Docela mne zaujal v ní obsažený graf. Respondenti podle něj mají zdaleka největší zájem o setkání mládeže na diecézní a celostátní úrovni. Docela bych řekl, že to odpovídá onomu důrazu na emoce. Protože setkání mládeže je o emocích a (budiž mi odpuštěno) také o určité stádovitosti

 Vzpomínám si na zážitek, který je stár nějakých deset let. Tehdy bylo ve farnosti XY zvykem, že každý pátek se při Mši svaté brnkalo na kytary, případně na jiné nástroje. Jenže kterýsi pátek došlo k jakési změně a kytary se nekonaly. A na vlastní oči jsem tehdy viděl, jak skupinka mládežníků vkročila do kostela, mládežníci byli v natěšeném stavu, nicméně když shledali, že v kostele není obvyklá kytarová a samohrajková aparatura, a když dokonce varhaník na kruchtě začal preludovat ... inu, shledali, že pravidelná páteční dávka mládežnických emocí nebude. A jak se zachovali? Otočili se na podpatku a z kostela zase odešli. V hlavě mi pak hezky dlouho rezonovala otázka, proč do toho kostela přišli ... zda setkat se s Kristem, nebo si prostě zařádit, jak měli každý týden ve zvyku. Nevypovídá to snad o jejich víře, ale o prioritách jistě. 

 Druhá vzpomínka se týká fakulty. Jedna dobrá duše (což myslím zcela bez ironie, prostě hodný člověk), když nás viděla před zkouškou na chodbě, snažila se nás povzbudit. Žel - dělala to slovy, které v této situaci vyznívaly jenom jako prefabrikované fráze. Například: "Vždyť jako křesťan nemůžeš mít špatnou náladu." - troufám si tvrdit, že výroky tohoto typu člověk před zkouškou, neřkuli před státnicí, asi moc slyšet nepotřebuje (protože nepovzbudí, o Bohu ani slovo, naopak podsouvají: něco děláš blbě). 

 Zvláštní kapitolkou jsou konvertité. Což je v mém případě trošku střelba do vlastních řad, byť jsem rozhodně nevyrůstal v bezvěreckém prostředí. V naší rodině byla víra vždy, jen byla jaksi utlumena. Převor rajhradských benediktinů, P. Gazda takovou situaci kdysi (v rozhovoru pro radio Proglas) nazval docela přiléhavě: zbytkové křesťanství. Řada konvertitů po křtu prožívá jakési euforické období (sám na sobě jsem ho před lety zažil taky), a jedním z jeho projevů je také emotivita, důraz na prožitek. Dotyčný konvertita z toho buď časem vyroste, a přerod z euforie k něčemu zralejšímu proběhne plynule a bezproblémově ... nebo nevyroste a k přerodu ho dovede prostě až srážka s realitou. 

 Znám případ jedné konvertitky, která konvertovala na základě četby Anny Kateřiny Emmerichové a Marie Valtorty, v onom konvertitském nadšení začala studovat teologii (ač se doporučuje, aby mezi konverzí a něčím jako studiem teologie byla alespoň několikaletá pauza, snad asi 5 let, pokud mne paměť neklame). A přišlo ono srážení s realitou - studium probíhalo úplně jinak, než si dotyčná představovala, spisy oblíbených svých autorek ve fakultní knihovně rovněž nenalezla, soukromá zjevení tam nikdo neřeší, ... nu, co dodat? Snad jen to, že dotyčná dnes už teologii nestuduje. 

 Vraťme se ovšem k onomu výzkumu. Různá ta centra a sekce pro mládež by (alespoň si myslím) měla pracovat na tom, aby jejich svěřenci dozrávali. Hlavně duchovně, ale také lidsky. Jistě: jsou v docela složité pozici, protože by ideálně měli vymýšlet něco, co osloví co největší záběr mládežníků. Ze své sporé zkušenosti s akcemi pro mládež jsem si odnesl dva dojmy - emotivnost a stádovitost (tedy při vší úctě). Mám tedy za to, že různé akce pro mládež právě onen důraz na emoce v účastnících podporují. A hle - v onom dokumentu se nyní důraz na emoce počítá mezi slabé stránky dotázaných respondentů.

Vyřknu asi poněkud kacířskou myšlenku. Nechci být rejpal, ale: Neneříkají zde příslušní činitelé nad tím, co sami pomáhali - byť v dobré víře - budovat? 

 Za velice sympatické považuji naopak akce, které mají určitou specializaci. Například když některé řády pořádají akce pro ty, kdo uvažují o zasvěceném životě. V německojazyčných zemích je docela rozšířená možnost pobytí v klášteřích jaksi se vším všudy, tzv. Kloster auf Zeit (Klášter na čas). I u nás, pokud vím, něco podobného nabízejí například Milosrdní bratři v Brně. Pobytí v klášteře na určitý čas se zapojením do jeho běžného chodu nabízejí i jiné komunity. Snad jedinou slabinou tohoto modelu je ta skutečnost, že toto se spíše hodí pro toho, kdo uvažuje o zasvěceném životě. Ale to je přesně ono - akce s "užším profilem", která si nehraje mermomocí na to, že musí být pro všechny. A proto je naděje, že z ní skutečně vzejde něco dobrého. 

 Jistý kněz zase je autorem výroku: "Moje práce s mládeží spočívá v tom, že pro ně nic nedělám." - a přesto má v neděli plný kostel a z jeho "okruhu" až dodnes vzešlo několik kněžských povolání. A nejeden z těch, které ke kněžství dovedl se za ním dodnes rád vrací jako za zpovědníkem atd. Snad přece jednu věc dělá: ministrantům při Mši umožňuje "vidět mu pod ruce", zve je blízko oltáři, a oni tak můžou opravdu hodně zblízka vidět to, co je páteří života kněze - sloužit Mši svatou, propůjčovat svoje ruce a hlas samotnému Ježíši Kristu. 

 Pastorace mládeže je prostě věc složitá a prefabrikáty ve stylu "Tohle musí vyhovovat všem." nefungují.