Hrst myšlenek na Bílou sobotu. 


  "Dnes je veliké ticho a samota, protože Král spí ..." píše anonymní autor starobylé homilie, kterou jako druhé čtení předkládá dnešní Matutinum. Po překotných událostech čtvrtku a pátku přichází den plný ticha. Král spí, protože dokončil své dílo - vykoupení člověka. Dnešní den - sobotu už Starý zákon popisuje jako den odpočinutí Hospodinova po díle stvoření (srov. Dt 5,14). Kristus zdánlivě spí. Ale ono ticho má svůj obsah. Dokončuje se ono dílo vykoupení.

 Zmíněná starobylá homilie popisuje setkání Krista s Adamem, který jej vyznává jako Boha a je také zahrnut mezi spasené. Kristus jej vytahuje z hrobu a vyzývá ho: "Probuď se, spáči. Vstaň z mrtvých a já tě osvítím." (srov. Ef 5,14). Na byzantských ikonách je toto znázorňováno (alespoň pro mne) velmi působivým způsobem: Kristus, oděný v bílém či zlatém rouchu stojí na vyvrácených vratech podsvětí a probodenýma rukama vytahuje Adama a Evu z jejich hrobů (jde o ikony, nazývané Kristovo sestoupení do podsvětí). Vítězí nad hříchem, i nad tím prvotním, prapůvodním. Možná trošku vulgárně by bylo možno říci, že vítězí i nad oním momentem, kdy člověku začaly kdysi všechny problémy. Také by se dalo říci, že řeší problémy u jejich kořene. Napravuje to, co bylo kdysi pokaženo hříchem. 

 Golgota, místo Ukřižování Pána Ježíše, bývá - mimo jiné - chápána i jako místo, kde byl pohřben právě praotec ("prahříšník") Adam. Ona Golgota - Lebka, má být jeho lebkou. Řada zobrazení (například na kánonových listech starých misálů) ukazuje, že u paty kříže leží lebka. Pohled (opět) do byzantské ikonografie může poskytnout ještě jedno vyjádření: Svatá Krev, kanoucí z kříže prosakuje zemí a končí na hromádce Adamových kostí, zakopaných pod křížem. 

 Drama Velkého pátku skončilo. Nastala tichá, smutná sobota. Král spí, ale ve skutečnosti se už připravuje něco, s čím ani jeho učedníci nepočítali. Něco, nad čím budou zítra stát s úžasem. Zatím však Kristus - Král spí. Alespoň v očích tohoto světa. Nic ani nenaznačuje, že zítra už bude všechno úplně jinak ... 

File:Ascension-Descent into Hell, Gorny Convent.jpg

(obrázek převzat odtud)

 Bůh dokáže člověka překvapovat. A právě události těchto dní, které právě prožíváme, jsou tím největším překvapením. Pro apoštoly, pro veleradu, pro každého. I zdánlivě beznadějná situace má své východisko. Je nesmysl ztrácet naději. Ticho po Velkém pátku, ticho Bílé soboty, vyvěrá do jásotu nedělního rána, kdy ženy jdoucí ke hrobu, a po nich i apoštolové, zjišťují, že všechno je jinak. Děje se něco, co začínají jen pomalu chápat, protože právě s Ježíšem se (nikoliv poprvé) dostali do situace, se kterou původně vůbec nepočítali. Už události Poslední večeře proběhly překvapivě - toto je moje Tělo, toto je moje Krev. V následujících událostech se pak celé Kristovo dílo dovršuje. Způsobem, který se původně zdál naprosto beznadějný (vždyť co jiného, než výsledek pocitu beznaděje a strachu byla ta skutečnost, že všichni apoštolové až na svatého Jana od Ježíše utekli?). 

 Ticho Bílé soboty je zdánlivé. Kristus plení podsvětí, utkává se se smrtí a daruje život, jak se zpívá v jednom liturgickém zpěvu (opět) byzantské tradice. Připravuje se Jeho největší zázrak. Zmrtvýchvstání.