Svatému Augustinovi se připisuje takový známý výrok o zpěvu a modlitbě. Zpěv je kultivací lidského hlasu a může být pro modlitbu prospěšný. Lze se však setkat se dvěma extrémy. 



(sv. Cecilie, vymalovaná na stropě lódi kostela sv. Václava v Blíževedlích blíže Úštěku)

 Onen výrok svatého Augustina se obvykle vykládá: "Kdo zpívá, dvakrát se modlí." - což je trochu zkratka, protože onen výrok v plnosti zní: "Kdo dobře zpívá, dvakrát se modlí." Ovšem jsou tu ty extrémy: buď chce někdo zpívat za každou cenu a nehledě na kvalitu a utrpení zvukovodů okolo stojících bližních, nebo někdo nezpívá vůbec, ač by mohl - a dobře mohl. Svatý Augustin také říká: "Zpívejte Bohu, ale ne falešně. Nezaslouží si, abychom uráželi jeho sluch." (Augustinův výklad žalmů, Ps 32, sermo 1, v breviáři druhé čtení Matutina památky sv. Cecílie /22. listopad/). 

 Můžeme tedy hovořit o zpěvných teroristech, zpívajících vždy a všude a za každou cenu, a pak o zpěvných sabotérech, kteří by zpívat mohli, a to dobře, ale prostě z nějakého subjektivního důvodu se jim do toho nechce. 

 Je důležitá soudnost a uměřenost. Soudnost - zda jsem schopen zpívat tak, aby to bylo důstojné. A také uměřenost - zda je vhodné, abych zpíval. Ano, jsem toho názoru, že tiché Mše svaté mají něco do sebe, ale když je možno zpívat, proč toho nevyužívat? Však kvůli komu v kostele zpíváme? Zpíváme pro vlastní potěchu? Možná. Ale proč by se mělo zpívat hlavně? Opět hmátněme po výkladu žalmů sv. Augustina: "Zazpívej, aby se to Bohu líbilo." - zpívá se především k Boží oslavě. Svatý Benedikt ve své Řeholi povzbuzuje: "Uvědomme si, jak se máme chovat před Bohem a jeho anděly." (RB, kap. 19) a dokonce: "Ať se neopováží číst, nebo zpívat někdo, kdo by tuto povinnost neuměl plnit ke vzdělání posluchačů." (RB, kap. 47). Podobně jako již zmíněný sv. Augustin pro změnu v Řeholi své: "Zpívejte jen co je ke zpěvu předepsáno. Co není předepsáno aby se zpívalo, to ať se nezpívá." (RA, kap. 2). 

 Ostatně: Když vyhlédneme z našeho zápaďáckého rybníka (kde máme také perly - například gregoriánský chorál atd.), nalezneme zajímavé věci. U řeckokatolíků (a pravoslavných - abych byl objektivní) je zpěv jedním ze základních prvků bohoslužby. Pravda, taky už jsem jednou zažil recitovanou řeckokatolickou liturgii a vypadalo to poněkud divně. Jistý kněz byzantského ritu dokonce vyřkl kdysi větu: "Pop /tj. kněz/ který neumí zpívat je k ničemu." Zpěv je mocná věc. Před pár lety jsem vzal kamaráda, studenta muzikologie k řeckokatolíkům v Praze u sv. Longina (půvabná to románská rotunda ve stínu kostela sv. Štěpána nad Karlovým náměstím) na pobožnost akathistu. Kamaráda muzikologa to, co slyšel "dostalo". A ještě víc ho "dostala" liturgie sv. Jana Zlatoústého v církevní slovanštině, kterou jsme navštívili o pár dní později v řeckokatolickém kostele v pražské Spálené ulici. Seděl pak hodnou chvíli v lavici a jediné, co jsem z něj dostal, byla věta: "To bylo tak nádherný ...", byl dojat. Když jsem se pak s tímto zážitkem svěřoval svému známému, řeckokatolickému knězi, jen se usmál: "Tahle liturgie prostě člověka tak nějak celkově zasáhne."  - troufnu si tvrdit, že to není specifikem jenom byzantského ritu. Dobře a důstojně slavená liturgie prostě takto může působit. Svou krásou. A to může být zrovna ta krása, o které říká Dostojevskij, že spasí svět. 

 Zpěvný terorista zpívá rád a mocně, ale je hrůzostrašné ho poslouchat. To si pak vzpomenu na Angela Silesia, popisujícího básnicky utrpení Pána Ježíše Krista. A součástí utrpení je i "řev, jenž týrá jeho sluch" (nebo tak nějak, tu konkrétní báseň nemám momentálně po ruce). Nedělám si nárok na to vědět, jak se Bůh dívá na úroveň lidského zpěvu, ale myslím si, že člověk by se měl snažit o jakousi důstojnost. Jeví jistou podobnost s již popsaným jevem Liturgického teroristy - Osamělého vlka, ovšem na rozdíl od Osamělého vlka, který zpívat nějak umí, jen není schopen či ochoten se sladit s ostatními, zpěvný terorista má sice (asi) nadšení, ale zpívat prostě neumí. Vada je, že je přesvědčen o opaku. 

 Zpěvný sabotér by mohl důstojně zazpívat, ale prostě se mu z nějakého důvodu nechce. Důvody mohou být různé. Leckdy malicherné. Sám jsem kdysi byl čímsi, co bych asi nazval sabotérem přísluhy (do místa, kde jsem se vyskytoval jezdil na záskok kněz, který měl prazvláštní vztah k liturgii i k lidem v kostele a já jako kostelník a přisluhující jsem mu vše potřebné obvykle nachystal na oltář a uklidil jsem se do lavice - dnes už bych jednal asi jinak). Ale tyto úvahy lze vést i jinými směry.

 Nakonec se lze v těchto úvahách dobrat až k biblickému využívání a nevyužívání hřiven (srov. Mt 25,14-30). Nějaké ty hřivny má každý člověk. Je pak ale otázka, zda a jak je využívá. A má-li možnost a schopnost je využívat, měl by to dělat. 

__________________________________________________

Pod čarou snad pro někoho bude dobré objasnit, co je to ten výše zmíněný akathist. Hodně zjednodušeně řečeno: jde o východní obdobu litanií. Prapůvodním vzorem je akathist k Panně Marii od anonymního autora ze 6. století. Skladba, která je nádherně rytmická a teologicky velmi na výši. V průběhu staletí vznikly další takovéto akathisty k Pánu Ježíši a různým svatým.