Tož zemřel další člověk, kterého jsem si velice vážil.


 Na letošní Popeleční středu zemřel doc. Jaroslav Med, literární kritik, historik a spisovatel, mimo jiné také vyučující na KTF UK. Kdysi ve druháku jsem chodil na jeho přádnášky Duchovních proudů v moderní české literatuře. Míval ještě jeden cyklus literárních přednášek, který jsem si chtěl tak dlouho zapsat, a tak dlouho to nevycházelo (protože nebylo možno s tím sladit rozvrh jiných předmětů), až už mi to nevyjde nikdy. 

 Na doc. Medovi by bylo možno vychválit řadu věcí. Krom jeho erudovanosti jsem si na něm vážil - mimo jiné - jeho smyslu pro humor a schopnosti udělat si ze sebe legraci. A ač jsem navštěvoval jen jeden jeho přednáškový kurz, tak si mne nějak zapamatoval, a i s odstupem delší doby, když jsme se potkali na chodbě, obvykle jsme mimo pozdravu prohodili i pár slov. Asi jsem mu nějak utkvěl v paměti. Možná proto, že pocházím ze stejného kraje jako Jakub Deml, se kterým se kdysi doc. Med znal. On sám pocházel z Havlíčkova Brodu, což je sice jiná historická země, ale od Demlova Tasova to není zas až tak moc daleko. A moje krajiny domova (Netín a Olší) jsou Tasovu ještě blíže. 

 Před pár lety o doc. Medovi natočila Česká televize docela povedený dokument. Zde zazněla hned v úvodu slova Jiřího Stránského: "My když se potkáme, tak máme vždycky v první řadě radost." - ano, setkávat se s panem docentem byla radost. 

Odpočinutí věčné dej mu, Pane ...