Co budete mít na štědrovečerním stole?


 Jako dítě jsem měl velmi rád zvířata všeho druhu. Zdaleka nejdéle v mé péči vydržel dlouhosrstý trpasličí jezevčík, který do naší domácnosti přibyl v roce 2001 a stal se na příštích čtrnáct let neodmyslitelnou její součástí. S vyjímkou zabíjaček (které jsem "tak nějak bral") jsem také nesl nelibě, byla-li různá ta zvířata kolem mně zabíjena a konzumována. To vedlo mé rodiče k různým kamuflážím. A tak jsem se až letos jakousi náhodou dozvěděl, že můj někdejší oblíbenec králík, kterého jsme měli někdy těsně kolem mého nástupu do první třídy, ve skutečnosti neutekl (to byla "verze o zmizení", kterou razil tehdy můj děda). Byl prachobyčejně zkonzumován. Samozřejmě postupem času se můj vztah ke konzumovatelnému zvířectvu proměnil. Takový ten dětský "ochranitelský sklon" zmizel. 

 Nikterak zvláštně jsem také neprožíval vánočního kapra. Ten byl až do dědovy smrti povinnou součástí štědrovečerní tabule. Kapra jsem po dlouhé roky sabotoval, ovšem z naprosto prozaického důvodu. Nebavilo mne obírání kostí. A dědův vysloveně labužnický přístup k tomuto pokrmu mne tak trochu štval. Kapra si totiž opravdu vychutnával, což sezení u stolu prodlužovalo a (z pohledu malého dítěte, kterým jsem tehdá byl) oddalovalo onen vytoužený okamžik rozbalování dárků. Docílil jsem tedy toho, že vedle kapra se připravilo i pár "obyčejných" řízků. Po dědově smrti zmizel kapr ze štědrovečerního jídelníčku úplně a na dlouhé roky. Na nějakých patnáct let. 

 Až předloni došlo ke změně. Babička na svátky onemocněla a pár dní před 24. prosincem projevila přání dát si na Vánoce kapra. Šel jsem tedy kapra koupit. Nechal jsem si ho rovnou zabít, protože po reálném odhadu domácích možností vyšlo, že usmrcení kaprovo je poměrně náročným výkonem (jsou o tom dochována i v naší rodině tradovaná různá vyprávění), který by nemusel dopadnout úplně dobře. Odevzdal jsem mrtvého šupináče do kuchyně a šel si přečíst povídku Šimka a Grossmanna Jak jsem prodával kapry. Těsně před svátky jsme pak ještě na fakultě měli přednášku, v níž profesor chtěl ilustrovat, jak je někdy nebezpečné brát určité biblické pasáže doslovně. Uvedl následující příklad:

 "Jedna paní, někde na Moravě, měla dlouhodobý potíže se zrakem. Posléze slyšela v kostele ve čtení příběh o tom, jak Tobiáš uzdravil svého otce ze slepoty tím, že mu protřel oči rybí žlučí (kdo by si chtěl onen příběh přečíst, nechť vyhledá v příslušné knize Písma 11. kapitolu). Paní si tedy koupila kapříka a udělala to, co slyšela v tom čtení. Jak byste řekli, že to s ní dopadlo? No, skončila ve špitále na očním. Ještě víc si poškodila zrak tělesný, ale prozřela v tom smyslu, že některé věci není dobré chápat doslovně."

 Samozřejmě, že pokud k onomu případu skutečně došlo, není to k smíchu. Ale možná mělo jít jen o mravoličnou mikropovídku ze současnosti. Ostatně i proslulí kazatelé a katecheté si občas vypomáhali a vypomáhají příběhy. Mnohdy dokonce i drastičtějšími, než "jenom" o žluči a slepotě.  

 Letos to budou po zmíněné pauze druhé Vánoce opět s kapříkem. Naštěstí ani letos nebude třeba si dělat starost s jeho usmrcením. Leží již naporcován v mrazáku. Jediné, nač se fakt netěším, a co je i po těch letech stejné, jest ono obírání kapřího masa od kostí.