Jedna taková příhodička, zaznamenaná v pomyslné rodinné kronice, na kterou se u nás (kdo ví proč) vzpomíná snad každý rok na Silvestra.


 K zimnímu období patří neodmyslitelně zabíjačky. I u našich moravských příbuzných se dlouhé roky každý rok nějaké to prasátko vykrmovalo, a obvykle na přelomu ledna a února se pak přikročilo k jeho porážce. Při té příležitosti se sešla řada lidí, jak z přízně tak od různých sousedů a bylo docela veselo. V dřívějších letech jsem pár takových sešlostí též zažil, a od jisté doby jen nostalgicky vzpomínám. Pravda, stále ještě tohoto roku jsem se k jedné zabíjačce přichomýtl, ta ovšem byla poněkud netypicky v srpnu. 

 Z oněch rodinných zabíjaček se snad každý rok o Silvestru, když se vyprávějí různé takové ty veselé historky, vzpomíná na historickou událost, pamětihodnou tím, že v ní sehrálo zásadní roli prazvláštní kamarádství mezi vepříkem a psem Harykem, který tehdy střežil bezpečnost chalupy v Olší nad Oslavou. Haryk byl typický venkovský pes neurčitého věku a neurčité rasy. Nějakým záhadným způsobem se pokamarádil s vepříkem, který tehdy obýval chlívek u stodoly. Vepřík byl občas vypouštěn na dvorek, aby se proběhl, a snad tehdy nějaký ten zvířecí kamarádšoft vznikl. Z jedné takové "vycházky" mimo chlívek je i tato, pravda, nekvalitní fotka, zachycující právě dva hlavní aktéry tohoto příběhu. Při troše ostrozraku a snad fanazie lze vidět pašíka, hovícího si u psí boudy, a Haryka, který jej očichává. 

 Přišlo ovšem očekávané zimní období, přelom ledna a února toho kteréhosi roku, a nastal čas zabíjačky. Je asi pravdou, že zvíře cítí svůj blížící se konec a proto se může někdy zabíjačka zvrhnout v docela dobrodružné rodeo. I ten náš vepřík zneklidněl, a když k němu chtěl vlézt řezník, aby jej odeslal "do věčných lovišť", podařilo se mu z chlívku utéci. Vzhledem ke kamarádství s Harykem hledal záchranu u jeho boudy. Cestou však, v úprku zapadl do strouhy, která vedla z okapu stodoly k rybníku (ano, součástí strýčkova hospodářství býval i nevelký rybník v dolní části zahrady). Při zapadnutí do strouhy si vepřík zlomil nohu. Zdálo se tedy, že již nebudou potíže. Ovšem přišel Haryk. Chrochtajícího kamaráda zalehnul a nechtěl k němu řezníka pustit. Zbytek příběhu už není moc zajímavý. Harykova mlsnost byla větší, než jeho ochranitelské sklony. Po určitém snažení byl odlákán, a zabíjačka byla zdárně dokončena.