Mám rád zimní měsíce. Se vším, co k nim patří. 


 Jako malé děcko jsem si zamiloval sníh. Zimy u našich příbuzných na Moravě se mi vryly do paměti zejména značným množstvím sněhu a tím, jak se na něm mohl mládežník vyřádit. Z těch blahých (blahých mimo jiné proto, že bezstarostných) let se mi v hlavě uhnízdily bohaté zážitky. Možná proto se o tom takto zmiňuji, protože - jak se to tak lidem stává - časem se mi v paměti jistě začne množit červotočina. 

 Stanislav Vodička, přítel Jakuba Demla, knihař tasovský (ovšem ze středočeských Rožďalovic na Moravu přišlý) v knize Básník Jakub Deml v Tasově zavzpomínal na Mikulášskou nadílku kdysi před polovicí 20. století. Kterak Mikuláš uklouzl na ledě, roztrhl si papírový ornát a komentoval to: "Tož, a mám vornát v ..." - zimy v těchto končinách bývaly jak se patří. Ostatně, před pár lety se naše (relativně bezvýznamná) dědinka olešská nad Oslavou dostala i do celostátního zpravodajství

 Měl-li bych tedy vyjmenovat nevýhody Prahy, kde aktuálně bytuji, jsa studentem staroslavného vysokého učení Karlova, jednou z nejprvnějších výhrad by byla tato: V Praze je málo sněhu. Musím tedy vzít zavděk občasným popraškem. Jako když se pocukruje buchta. Zimě pražské tedy říkávám "doba poprašková". Trvá krátce, občas se naštěstí přehoupne do pravé doby zimní, ale zpravidla kratinké. Nebo mi alespoň kratinká připadá, když už nějaká nastane. Tož se učím radovat z maličkostí. A jednou z maličkostí budiž i ten poprašek.