Začátek listopadu je tradičně spojen s památkou zesnulých, v katolických "kruzích" pak s modlitbami zvláště za duše v očistci. Doba přímo vybízející k návštěvě hřbitovů. Tož jsem se dnes na jeden vypravil. 


 Vydal jsem se tak při odpoledni na Malostranský hřbitov, jenž je zajímavý mimo jiné tím, že vůbec není na Malé Straně, ale na rozhraní Smíchova a Košíř. Relativně donedávna nebyl vůbec přístupný. Pamatuji se, že asi tak v pěti, šesti letech svého věku jsem jel kolem tramvají, když mne vezli po operaci achillovky naši na kontrolu do Motola. V paměti mi utkvěla tehdy šedivá, omšelá zeď. Že je za ní hřbitov jsem se dozvěděl až vloni. 

 Hřbitov, který byl kdysi hlavním pohřebištěm pro celou levobřežní Prahu, a který ve svém díle jaksi zvěčnil Jan Neruda (například povídka Psáno o letošních dušičkách v souboru Povídek Malostranských), se dnes už nepoužívá. Má dnes zajímavou atmosféru. Takový ten klasický hřbitovní poklid by zde člověk hledal marně. Hřbitov je ze dvou stran sevřen Plzeňskou a Duškovou ulicí, na obou je dosti živo. Při výstavbě Duškovy ulice byla dokonce část hřbitova - ta, na níž byl pohřben například Karel Jaromír Erben - jaksi "ukousnuta". Kdyby předtím autora Kytice nepřepohřbili na Olšany, dnes by přes jeho hrob svištělo jedno auto za druhým. Měl-li by tento mistr depresivní poezie možnost náhledu do budoucna, třeba by byl inspirován k nějaké další baladě. Mohla by se jmenovat třeba Příliš hlučný hřbitov. Nu, dosti tohoto pesimismu. 

 Součástí hřbitova je i empírový kostel Nejsvětější Trojice. Někde se lze dozvědět, že zde na varhany údajně hrával Wolfgang Amadeus Mozart. A nikomu příliš nevadí, že kostel samotný byl postaven až asi dvacet let po Mozartově smrti. Leda by místní varhany byly starší kostela samého. Ale nezdá se mi, že by takovýto nástroj byl už v původní miniaturní kapličce, která stála na místě, kde je dnes presbytář tohoto jinak velmi krásného kostelíka. 

 Jelikož o hřbitově nemálo psal právě již zmíněný Jan Neruda (který "redukci" hřbitova ušel tím, že byl pohřben na Vyšehradě), též jsem se poohlížel po nějakém tom Hřbitovním kvítí. Ale krom břečťanu jsem na nic moc nenarazil. Inu, je vidět, že hřbitov se už pro svůj původní účel nepoužívá, a spíše slouží jako takový svérázný park na procházky a možná přemýšlení. Proto sympaticky působí alespoň hořící svíčky u hlavního hřbitovního kříže.

FOTKY

 Hřbitov jsem si trošku prošel, u kostela se pomodlil odpustkové modlitby a vyrazil na tramvaj. Což není vůbec složité, protože zastávka je hned u hřbitovní brány - inu Příliš hlučný hřbitov. Tak skončila jedna z kratinkých cest. I když ani tak moc o cestu nešlo - protože nešlo o žádnou dlouhou trasu.