Tento článek by se stejně dobře mohl jmenovat třeba "Virtuální setkání po dvanácti letech", protože chci pár slov věnovat článku osoby, kterou jsem právě nějakých těch 12 let neviděl. 


 Bylo to někdy na přelomu let 2005/2006, každopádně v zimním období. Studoval jsem tehdy první ročník střední školy v Mladé Boleslavi. S mým spolužákem a kamarádem Honzou jsme tehdy jednoho poměrně mrazivého dne diskutovali (už nevím o čem) a jelikož čas, kdy jsme byli v naší škole nějak nestačil, vydal jsem se s ním tehdy vymrzlou Boleslaví směrem k jedné z tamních základek, kde vyzvedával svou mladší sestru. Cestou jsme pokračovali v rozhovorech. Ten den si poměrně dobře pamatuji, protože jsme šli poměrně rychle, já se zapotil pod bundou a proto jsem si jí rozepnul a snažil se zchladit. Výsledkem byly během pár hodin vysoké teploty a následně čtrnáctidenní pobyt doma se zápalem plic. 

 A hle - před pár dny jsem zjistil, že zmíněná Honzova sestra si založila blog na Idnes.cz. Tož jsem se na něj podíval. Je třeba říci, že stylisticky nepíše špatně. Vadou je, když se rozhodne vyjadřovat k tématice, o které má jen velmi povrchní představu. Mám na mysli článek Svatému Václavovi, který začíná celkem (pro mne) pochopitelným povzdechem nad tím, jak některým lidem schází smysl života a honí se jen za kariérou. Malér začíná v momentě, kdy autorka přechází k zamyšlení nad vírou a náboženstvím. Zde se totiž dostává k problému kompetence

Již někdy v polovině 19. století český kněz František Havránek mluvil o rozlišování kompetencí, přičemž došel k tomu, že je nesmyslem, aby se teolog vyjadřoval k věcem mimo svůj obor a také naopak - aby se ti, jejichž specializace je mimo teologii, nevyjadřovali k teologickým otázkám. Analogicky by se dalo říci, že o věcech náboženských by se neměl vyjadřovat ten, kdo o nich má pouze mlhavé, či vůbec žádné povědomí. A toto lze vidět v článku Svatému Václavovi.

 Autorka se vyjadřovala k tomu, jak na ní působilo "vláčení lebky svatého Václava". Dobře. Docela jí v tom i rozumím. Sám nemám rád nějakou přílišnou teatrálnost. Onen avizovaný malér přichází záhy po tomto zhodnocení staroboleslavské pouti. Autorka se vymezuje proti institucionalizovanému náboženství - normálně řečeno proti instituci církve. K tomu připojuje určité své snad až pohoršení nad tím, že někteří katolíci si troufnou zajít po Mši do hospody. Není mi známo, jakou má přesněji o věřících představu. Z onoho "pohoršení" bych se mohl domnívat, že by podle ní mělo jít o nějaké (použiji trochu Foglarovskou terminologii ze Záhady hlavolamu) vyschlé panáky z muzea. Realita je poněkud jinde. Na venkově (třeba tam "u nás" na západní Moravě) je poměrně běžné, že se v neděli po Mši zajde alespoň na chvilku do hospody. Je to věc s docela dlouhou tradicí, která dodává onomu slavení voskresenije určitý další rozměr, jehož kořeny lze hledat opravdu hodně hluboko v historii. Vždyť v prvotní církvi docházelo ke slavení Eucharistie v rámci profánní hostiny. Později došlo k oddělení obého, protože zkušenost ukázala, že spojit slavení Oběti Kristovy s hostinou nebylo zrovna šťastné řešení. Mše tedy byla od tohoto oddělena, ale přece jen se časem vyvinula tradice po onom nasycení duše si dopřát i nějaké to nasycení těla. Samozřejmě, že smyslem takového následného sycení těla není nějaké zmrskání se do němoty. Je to výraz společenství ve smyslu: Před chvílí jsme měli společenství při Eucharistii, tak spolu ještě pobuďme "jen tak". Nesnažil bych se na této praxi hledat něco špatného. 

 Zde mi to nedá, abych nepřipomněl jednoho ze svých tak trochu oblíbenců, pábitele a amatérského veršotepce, Václava Svobodu-Plumlovského, který ve své době (prvá půle 20. století) byl autorem ideje "Lamezonu" (zkomolenina od francouzského La Maison), což v jeho představě měl být hybrid kostela a hospody. Věž tohoto hybridu pak měla sloužit jednak jako zvonice, jednak jako rozhledna, kde "bude vidět jaro, léto, podzim, zimu" - jak psal sám Plumlovský v textu, kterým se svou ideu snažil představit.

Po určité "filipice proti chození křesťanů do hospody" přechází autorka k otázce víry jako takové. Zde onen malér dosahuje své kulminace. Autorka volá po věření podle sebe - v čemž jí nikdo nebrání, v to, že "něco řídí náš osud". Podle určité "stupnice", kterou kdysi kdesi formuloval Tomáš Halík je tedy něcistka (a nikoliv ateistka, jak se asi sama domnívá). Což ale je takové podivné. Toto pojetí ponižuje Boha na pouhou věc. K věci si lze vytvořit určitý vztah, který ale opět není "to pravé". Vztah v pravém slova smyslu, domnívám se, je myslitelný pouze mezi dvěma osobami. K Bohu se tedy nelze vztahovat jako k "něčemu".

Autorka také brojí proti "samozvaným svědkům Božím" - což lze na jednu stranu pochopit (protože nějaký takový samozvaný nadšenec může nadělat víc škody, než užitku, stačí vzpomenout na jehovisty, nebo na nějaké ultra-letniční "triumfální" křesťany) na stranu druhou to ovšem opět ukazuje, že autorka věcem víry příliš nerozumí a je tedy z její strany nešťastné chtít se k nim vyjadřovat bez předchozího nastudování si dané problematiky. A jsme opět u Havránka a jeho kompetencí.

Autorka by asi udělala nejlépe, kdyby si o těchto věcech, které jsou velmi křehké a citlivé s někým popovídala. S někým, kdo věřící je (v tomto případě by stačilo, kdyby oslovila svého bratra). Tím nerozumím nějaké přesvědčování k víře, nebo proti víře. Ale prostě to, co zrovna na svatého Václava zaznívá v liturgických textech: "Začátkem moudrosti je zcela upřímná touha poučit se." (srov. Mdr 6,17) Zjistit si co a jak a pouvažovat o tom. A teprve potom něco psát. Autorka se asi domnívá, že jednou z charakteristik věřícího, křesťana, potažmo katolíka je to, že nepřemýšlí, jen přežvykuje to, co se mu předkládá a "hrbí hřbet před svědkem Božím". Připouštím, že z některých věřících lze takový dojem mít. Ale mám za to, že jde jen o povrchní dojem, který by při hlubším vhledu do problematiky zcela pokojně zanikl. Usuzovat na celek na základě excesivní jednotlivosti může být ošidné. Vždy je třeba dostat se "trochu hlouběji" do toho, o čem chci psát, nebo o čem si chci alespoň sám pro sebe udělat názor. Abych se přiblížil realitě a nezůstal jen u nějakých povrchních představ.

 Jsem možná naivní, ale člověk by měl - myslím si - usilovat o moudrost. I tím, že když už bude chtít kdo o něčem psát, že si zjistí jak se věci skutečně mají, a nespokojí se s povrchností. Ta totiž k ničemu nevede a působí dost divně. 

 Přál bych dotyčné aby si udržela nejen čtivý styl psaní, ale aby také dbala na to, z čeho čerpá a zda má nějakou skutečnou vědomost o tom, o čem chce psát. Bez toho budou takové články jen klouzáním, a budou vypadat asi jako kdybych já, chemií naprosto nepolíbený, chtěl psát nějaké odborné pojednání na téma chemie.