Co vlastně přinesla taková katolická církev našemu národu? Troufl bych si k oněm přínosům přidat jeden, který je takový nenápadný. 


 Před pár dny jsem na blogu "Létající hospody" publikoval článek Padni komu padni k tématice Mariánského sloupu ze Staroměstského náměstí a toho, co se kolem něj dělo v poslední době. Konkrétně jsem komentoval dva příspěvky z tiskové konference, kterou uspořádali odpůrci obnovy sloupu ve sboru CČSH v Praze v Resslově ulici. Nerad bych se vyjadřoval jen a pouze negativisticky, i když - přiznávám - z oné konference (jejíž audiovizuální záznam jsem viděl) jsem měl dost zvláštní pocity. Někdo má potřebu neustále omílat negativa - ať už skutečná, či zdánlivá - z minulosti. A pak se můžeme dočkat třeba nešťastného a spíše ideologického, než realitu odrážejícího tvrzení, že snad prý "Katolická církev od 17. století neměla žádné zásluhy na pozitivním rozvoji našeho národa." - jak na oné konferenci zaznělo. Přiznávám: toto tvrzení mi leží v žaludku, a ještě nějakou chvíli mi tam zřejmě ležet bude. 

 Ve výše odkazovaném článku jsem se pokusil polemizovat s tvrzením, že žádné pozitivní přínosy ze strany katolické církve od 17. století nebyly. Ta otázka přínosů mi ovšem zůstala trochu v hlavě. Zní to možná zvláštně, ale sám bych k oněm přínosům církve pro náš národ přidal ještě něco, co je sice dobře viditelné, ale spousta lidí kolem toho dnes chodí jen tak. Nevšímá si toho. A přitom je to velká škoda. 

 Co mám na mysli?

 Stopy katolické víry, které dotvářejí krajinu, ve které žijeme (i když taky jak kde - třeba na Moravě je toto patrnější, nežli v jiných částech naší země). To je přece taky přínos katolické víry - potažmo katolické církve. I když samozřejmě Pán Ježíš nikde neříká: "Jděte a kultivujte krajinu." - říká: "Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky." - ale právě nějaký ten křížek v polích, nějaká ta Boží muka, to jsou také prvky nějaké kultivace krajiny. Prvky, které mají ale i svou přesažnost. Nejsou jenom pro parádu. Někomu jsou pobídkou k modlitbě, k tomu aby se alespoň pokřižoval, případně alespoň kratičce pomodlil. A někomu mohou být podnětem k tomu, aby třeba vůbec začal o víře přemýšlet. 

 To jsou také přece věci pozitivní. I když řada lidí si asi odvykla se nad těmito věcmi zamýšlet. 

 Když navštěvuji své příbuzné na Moravském Horácku (což je pro mne "krajina domova" daleko více, než mé současné bydliště), rád se chodím procházet kolem vesnice. Těch Božích muk je tam docela dost. Na některých je dokonce napsáno, kdo a kdy je nechal vztyčit, většina je ale anonymních a jejich pojmenování pomaličku mizí z nějaké obecné paměti. Jsou to němí svědci radostí i starostí dřívějších místních obyvatel a je sympatické, když se třeba jejich potomci o tyto kříže a Boží muky dále starají, i když třeba v běžném životě už moc s církví nežijí. Tomuhle říkám (při vší úctě k Thierry Bizotovi) anonymní katolictví

 Taková Boží muka je v prvé řadě určitým svědectvím o víře toho, kdo ji nechal postavit. Ve druhém sledu je to kultivační prvek krajiny. Nebýt katolické víry, nebylo by těchto tu více, tu méně nenápadných němých svědků této víry. A v řadě neposlední může také jít o pobídku pro kolemjdoucí, aby se třeba trochu zamýšleli. Nad sebou, nad svým životem a podobně. V tomhle lze spatřit také takový nenápadný přínos katolické víry. Kdos vidoucí, koukej se. 

 Již zesnulý biskup Josef Koukl, když někdy začátkem 90. let 20. století světil oltář v tehdy nově opraveném kostele Narození Panny Marie v České Lípě, řekl v homilii, že "Každý kostel v nějakém městě, nebo někde na vesnici, je takovým vykřičníkem, který volá o Boží slitování." Mám za to, že tato slova lze vztáhnout i na ty křížky v polích a Boží muka.