Uplynulo už pár měsíců od doby, kdy jsem pobyl v místě, které tvrdošíjně nazývám už roky svou domovinou.

 Poslední pobyt - v prosinci 2016 - byl smutný. Pohřbívali jsme tetu. Když se naskytla příhodná příležitost pobýt v domovině v letní době, velice rád jsem toho využil. Vize pobytu byla navíc obohacena tím, že v jeho rámci se dalo propojit sejití s rodinou s poutem v Netíně (v moravskohoráckém nářečí se říká "ten pout"). Sice ne v oné monumentální podobě, která se odehrála před 13 lety a dodnes ji mám v paměti, ale příležitost to byla velice krásná. Tož proč ju nevyužít?

 Tentokrát se příjezd do "hlavního stanu" - Olší nad Oslavou, konal jaksi z druhé strany. Nikoliv z Čech, ale od Brna, blíže kterého jsem se čtrnáct dní rekreoval a pohraboval v diplomové práci. A tak vzhůru na Zvonařku a z příslušného nástupiště pak směrem západním. V autobuse jsem si letmo vzpomněl na báseň Václava Svobody-Plumlovského: 

"Když jsem jel cestou z Brna,
přes cestu přeběhla mi srna."

 Srnu jsem sice nespatřil, ale i bez ní byla cesta pohodová. Cesta zajímavou krajinou. Ostrovačice, Mrštíci a Pohádka máje, Devět křížů s krvavou legendou o pomordované svatbě, Velké Meziříčí s dálničním mostem Vysočina. V Meziříčí - Medřiči (když o tom tak přemýšlím, tak slůvkem meziříčí se dá přeložit název Mezopotámie) jsem měl notnou pauzu, tož jsem šel obhlédnout místní kuriozitku - kachny u supermarketu, které jsou tak trochu koloritem blízkého okolí místního "autobusáku". Kachny působily unaveně - asi je zmáhá počasí. Ostatně Jakub Deml (s nímž má Velké Meziříčí a okolí hodně co společného) v jakémsi svém textu psal o tom, jak kdesi viděl "veverky unavené vedrem". No, a tak já viděl kachny 

 V Olší jsem se zahnízdil u příbuzných a zbytek dne proběhl hlavně výměnou novinek za uplynulé období. Též jsem zašel za sousedy, s jejichž vnučkou jsem v letech (ještě) nedávných vyrůstal. Babička z této rodiny soukromě sbírá různé genealogické materiály. Při debatě s ní se mimo jiné vyřešila jedna otázka, kterou se marně zabýval můj prastrýc: "Farář Kocman mi vždycky řikál Novotnej, i když se tak nemenuju." - až dnes se tato miniaturní záhada objasnila. Šlo o přezdívku "po chalupě". Naše chalupa bývala ještě někdy v 19. století místním hostincem. Dodnes má uvnitř tomu dost odpovídající dispozici. A Novotný se jmenoval místní hostinský. Tato pojmenování "po chalupě" je takovým logickým východiskem z reálné chaotické situace. V našich končinách není neobvyklé, že v jedné vesnici je několik rodin téhož příjmení, které jinak spolu mají společného málo tj. nějakého jednoho společného prapředka kdysi hodně dávno, a nebo taky vůbec nic. Probráním materiálů mi došla jedna skutečnost, která mi doposud unikala (spíš jsem ji neměl potřebu řešit). A sice to, že jakési vzdálené příbuzenství je u nás asi u tří čtvrtin obyvatel vesnice. Naší rodinu nevyjímaje, i když ta přišla z Radostína nad Oslavou až začátkem 20. století. Bylo to krátké, ale velmi srdečné setkání. Po návratu do chalupy jsme povečeřeli a ještě chvíli hovořili. Spát jsem šel až poměrně pozdě, po půlnoci, protože jsem se začetl a ztratil trochu pojem o čase. 

 Na druhý den působilo všechno ospale, ale zároveň tak nějak lidsky vlídně. Takhle nádherná rána lze zažít opravdu snad jen na venkově. Bylo potřeba opatřit nějaké pečivo. Tož jsem vzal síťovku a peněženku a vyrazil směr místní samoobsluha. Na plácku před ní mne jako malého klučinu potrkala koza. Dnes není naštěstí žádné rohaté zvíře na dohled - dědina už není to, co bývala, a co si já ještě tak nějak pamatuji z 90. let 20. století. I takové prosté ranní bloumání po dědině má svůj půvab. 

 Po obědě už bylo třeba začít přípravu na vlastní pout, protože jsem se rozhodl (jakkoliv jsem to v životě zkoušel jenom 2x a z toho jednou to velice blbě dopadlo) jít do Netína pěšky. Trasa nic moc náročná, jen nějaké plus mínus tři kilometry. Úmysly jsou sesumírované, zbývá už jen jediná věc: skutečně vyrazit. A tak jsem šel. Pomalu a v tichosti chvíli před čtvrtou odpolední. Cesta vede nádhernou krajinou a není ani výškově moc rozkolísaná. Občas jsem se na pár vteřin zastavil a rozhlédl se. Pole, lesy, kopce, a i když člověk stojí na okraji silničky, je sám. Auto či traktor lze občas potkat, ale když je štěstí, nenatrefí se celou cestu na nikoho. Pokud se tedy někde okolo nevyskytne někdo, kdo má podobné pěšmopoutnické aspirace a pokud si je zrovna nechce realizovat. Tentokráte jsem měl celkem štěstí. Nic moc rušivého nebylo. Pomodlil jsem se růženec a zbytek cesty buď přidal různé další modlitby, dokonce jsem si chvíli pobrukoval český text Agni Patrhéne, který jsem si před časem naposlouchal. To prostřídávaly chvíle putování v tichu. 

 Netínský kostel má tu nádhernou vlastnost, že je vidět opravdu zdaleka, takže poutník od Olší má svůj cíl záhy před očima. Ke škrkání bot o asfaltku se někdy přidává zvuk, který lahodí uchu. Netínské zvony. O ty jsem byl tentokrát ochuzen, protože na zvonění bylo ještě času dost. Chvíli po půl páté jsem minul ceduli s nápisem NETÍN. Mše svatá byla ohlášena až na šestou, času dost na návštěvu hřbitova a privátní rychlou pobožnost křížové cesty v aleji nad hřbitovem u panské hrobky. 

Na hřbitově jsem obešel hrob náš a hroby "přízní", na závěr pak nešlo nezastavit se v "kněžské řadě" u vchodu na hřbitov. P. František Křehlík, P. František Peksa, P. Karel Poul, legendární P. Jindřich Kocman, Mons. Bohuslav Brabec ... o půl šesté začalo vyzvánění a kostel se otevřel. Před Mší svatou jsme se v sakristii radostně setkali s Jardou, a já se vmíchal do asistence. Jindy se k ministerce moc necpu, dnes a na tomto místě tomu však nešlo odolat. Mše svatá byla prostá, ale krásná. Hlavní slavnost byla již v neděli 13. srpna, nyní se "pouze" slavil vlastní den svátku. 

 Na cestu zpět jsem chytil autobus ze Žďáru a Radostína na Medřič. Byl jsem jediný cestující, skorem mi onoho řidiče bylo líto ... to jsou kšefty. V olšecké chalupě dlel návštěvou druhý můj strýc, který dorazil pár chvil přede mnou. Pohovořili jsme o životě a před osmou večerní se rozloučili. Po večeři se šlo časně spát. 

 A na druhý den ráno - odjezd. Pout s téměř pohádkovou příchutí byla u konce. A tak zbývá jen prosba: Oroduj za nás, usmívající se Panno Maria z Netína. Však víš, jak moc to potřebujeme. Veď nás ke svému Synu.