Vejšplechty studenta teologie.

První závany prázdnin

22. 6. 2017 15:25

Máme pomalu konec června, což bylo pro mne dříve docela zvláštní období ...


 Dokud jsem byl dítko školou povinné, bylo pro mé vrstevníky stěžejním tématem vysvědčení. Nikdy jsem nebyl typ šprta, známky jsem nikdy moc neřešil. Vysvědčení jako by šlo mimo můj zájem. Myšlenky už se nekompromisně odebraly jinam. Na Moravu, na Horácko. Do míst, kde jsem před započetím školní docházky trávíval většinu roku. Prázdniny prostě tak nějak automaticky znamenaly "Pojedeme na Moravu." - nikdo o tom nedebatoval. Odjezd na vesnici, která skoro ani není na mapě, byl jakousi samozřejmostí.

 "Já zůstal pozadu, 
žiju si na vesnici rád." 

 Ještě tak v půlce devadesátých let se cestování na Moravu odehrávalo klasickou Škodou 125, kterou řídil děda. Trasa byla vždy stejná, přes Mladou Boleslav, Kolín, Havlíčkův Brod a Polnou. Později už si děda na delší cesty netroufal, a tak se stalo běžným cestování vlakem. To jsem měl docela rád. V Kolíně býval asi hodinu a půl čas na přípoj. V místní "nádražce" (pamatuji jí jako opravdu klasickou nádražní restauraci, dnes už to tam vypadá dost jinak) jsme se tedy stavovali občerstvit se. Zde jsem se tak nějak za ty roky navykl na svíčkovou na smetaně s houskovým knedlíkem. Vášeň pro toto jídlo mi ostatně vydržela tak nějak dodnes. Cestování bylo jinak ve znamení domácích řízků s chlebem, které ovšem transportem v alobalu poněkud pozbyly vizuální a chuťové vábnosti. Pitný režim obvykle zajišťovala zásoba za časného jitra navařeného čaje s umělým sladidlem. Po takové stravě představovala svíčková s limonádou něco jako nektar a ambrózii. 

 Návazný spoj jel na Havlíčkův Brod a končil buď ve Žďáře nad Sázavou, nebo v Křižanově, rodišti to svaté Zdislavy. V případě, že se vystoupilo ve Žďáře, pokračovalo se dál autobusem. Většinou se ale jelo až do Křižanova, kde nás na nádraží vyzvedl strýček s autem. Tradičně bývalo mé místo na straně za řidičem u okénka. To jsem si obvykle stáhl a užíval si obvyklé kombinace teplého počasí a jízdou fičícího větru. 

 Cílem cesty bylo Olší nad Oslavou. Malá to vesnička nějakých 6 či 7 kilometrů od Medřiče - Velkého Meziříčí. A zde chaloupka, usazená do svahu na okraji vsi pod kopcem Stráží. Kopec je to poměrně zajímavý - místní si na něm chtěli prý postavit kostel, v noci ale andělé odnesli stavební materiál do vedlejšího Netína. Na onom kopci pak měl můj praděda kus pole, to mu ale v padesátých letech sebralo JZD. Chaloupka pod tímto kopcem byla takovým mým "ostrovem pokladů". 

"Svůj ostrov pokladů
v domečku na vesnici mám." 

 Zahrada a záhumenek chalupy představovaly něco, jako zemi zaslíbenou s vůní léta a malinovky, které byla v chalupě stále velice slušná zásoba. V chalupě za světnicí jsem měl svůj osobní kamrlík, který jinak nikdo nepoužíval. Byl poměrně chladný, ale to v létě nevadilo. Jelikož chalupa byla ve svahu, terén začínal zvenku za oknem kamrlíku poměrně nízko, takže jsem ono okno rád využíval jako alternativní cestu dovnitř a ven. 

 V Olší jsem za řadu let zažíval radosti i starosti venkovského života. Šlo namnoze o zážitky, které opravdu mimo vesnici nelze zažít. Potrkání kozou, nedobrovolná návštěva rybníka, a podobné záležitosti. Rád na to vzpomínám. Kdysi se mnou zde pobýval jeden z bratranců - takový "panelákový odchov" z města. Pobyl ve vsi jen pár dní, a stav v němž se nalézal, lze směle nazvat hlubokou depresí. Venkov holt nemá půvab pro každého. 

 Strýce chodili navštěvovat kamarádi z Mysliveckého sdružení a já, ač dítko, jsem si připadal strašně dospěle, když mi dovolili být u jejich rozhovorů. Naopak velice nerad jsem měl ranní chození na houby, k čemuž docházelo třeba i několikrát za týden. Jednak z hub jsem byl schopen bezpečně identifikovat jen mochomůrky (což je člověku, není-li travič, k ničemu), jednak se obvykle přichytilo nějaké to klíště, a quasi-chirurgické zákroky k jeho vytažení pak nebyly žádná radost. 

 Roky plynuly a později se stalo tradicí, že jsme se strýcem některý den sedli do auta a jen tak někam vyrazili. Nejvýrazněji mi v paměti uvízla jedna cesta v mých asi dvanácti letech. Tehdy mne strýc vzal do Tasova a na místním hřbitově u příslušného hrobu mi začal vysvětlovat, kdo že to byl Jakub Deml. 

 Byly to prostě krásné časy, jejichž ozvuky se mi rok co rok vrací, když nastává konec června. Včetně dětského strašení klekánicou, kterou jsem v životě neviděl, jako dítě jsem se jí však bál velmi. Zvonění klekání z olšecké obecní kapličky bývá dobře slyšitelné po celé vsi. Jen mne mrzí, že už se nezvoní ručně. Kdysi, ještě před nástupem povinné školní docházky, mne stará paní, která chodila zvonit, nechala si to vyzkoušet. Tehdy jsem ještě netušil, že zvony a zvonice se postupem času stanou mým velikým koníčkem. 

 Kteréhosi roku jsem pak od strýce dostal jednu z rodinných památek - vyřezávaný stojící kříž, vysoký asi 45 cm. Před pár lety jsem jej svěřil k renovaci jednomu známému (knězi, který podobné věci dělá jako koníčka). Když se dostaly dolů staré nánosy barvy, objevila se nádherná řezba korpusu. Dohodli jsme se, že kříž nebudeme ničím přetírat. Pouze jsme řezbu naimpregnovali. Mám ten kříž dodnes na psacím stole. 

 Takové bývaly ty prázdniny, vonící létem a malinovkou.

 

Sdílet

Komentáře

jk7 Moc hezké vzpomínání. Pročítal jsem si Váš seriál o zvonech a překvapilo mě, že k motorizaci zvonů docházelo už mezi světovými válkami. Nebo snad i ještě dříve?

Kollenka Hle, tak to jsme skoro krajané. Mostiště, Olší, Netín, Závist... to bývala moje oblíbená cyklotrasa.

Vianney @Kollenka Jo, svět je malej.

Vianney @Kollenka Ještě dvě poznámky:
Kdysi jsem byl navštívit jednoho kněze, sloužícího v severních Čechách a během návštěvy mi volal olšecký strejda. Když hovor skončil, přišla ke mně farní hospodyně a prý: "Tak vy jste od nás. Já pocházím z Laviček."

A když jsem začal studovat na KTF, tak v ročníku mám spolužáka z Medřiče. Pár kilometrů od Olší, a seznámili jsme se až v Praze.

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz