Trochu bych dnes navázal na jeden ze svých předchozích článků, s názvem Provokativní benediktin. Dnes bych užil názvu Pozapomenutý benediktin a věnoval se osobě z poněkud vzdálenější historie, z přelomu 17. a 18. století. Ovšem stejně jako "provokativní" Paul de Vooght má i osobnost dnes pojednaná co do činění s pražským Emauzským klášterem.

 Rád bych stručně přiblížil benediktinského mnicha, Veremunda Procheho, OSB. Nejdříve je třeba si všimnout rodiny z níž pocházel. Rod Procheových byl usazen v České Lípě, a přinejmenším dva její členové zasluhují podrobnější zmínku. Vedle Veremunda je třeba se krátce zmínit o Konradovi. Je zřejmé, že byli ze stejné rodiny, přesné příbuzenství mezi nimi je mi však neznámo. Vzhledem k datům narození mohlo jít třeba o strýce a synovce. Konrada je možno vnímat jako pokračovatele v té době už zkomírající cisterciácké tradice České Lípy (zde existovalo v letech 1253-1786 proboštství Plasského kláštera, ovšem od husitských válek se až do svého zániku potýkalo s velkými problémy a duchovní správa v něm de facto neexistovala, o kostel se starali augustiniáni z druhého břehu řeky Ploučnice). Konrad Proche vstoupil do cisterciáckého opatství v Neuzelle a v letech 1703-1727 byl dokonce tamním opatem. 

Veremund Proche, jeho poněkud mladší příbuzný (Konrad se narodil v roce 1669, Veremund 1694) se vydal poněkud jinou cestou. Vstoupil do pražských Emauz. Zde tehdy působili "černí Španělé", benediktini Montserratské kongregace. V roce 1714 zde Veremund složil mnišské sliby a o šest let později byl vysvěcen na kněze. V Emauzích zůstal, působil postupně jako podpřevor, novicmistr a vyučující v rámci domácího teologického studia. Byl rovněž poměrně zdatným a vyhledávaným kazatelem. Dochována jsou jeho kázání, jež pronášel například při oslavě svátku sv. Patrika u irských františkánů na Příkopech (jejich někdejší konventní kostel je dnes znám jako Divadlo Hybernia) nebo v kostele sv. Jana Nepomuckého na Skalce, jen přes ulici od Emauz. Dále bych zmínil spis Benedictus scholasticus, theologia scholastica Benedictina Thomistica, další teologické traktáty a pojednání o hudbě. 

 Vrcholem Veremundova života je však jeho působení na Bezdězu, kde v areálu někdejšího hradu bývalo jistý čas emauzské proboštství, které je možno chápat jako jakýsi pokus o svérázný "Český Montserrat". Sem se Proche přesunul v roce 1741 jako místní probošt a setrval zde až do své smrti o sedm let později. Z této doby pochází například knížka Marianisches Gebirg, sloužící bezdězským poutníkům jako příručka pro privátní pobožnost v areálu proboštství. 

 Veremund Proche zemřel v roce 1748. Zřejmě byl pohřben na Bezdězu v mnišské hrobce. Kdo zná text Karla Hynka Máchy "Večer na Bezdězu", může si domyslet, co se asi v takovém případě stalo s jeho ostatky. 

 Po zrušení proboštství koncem 18. století v rámci Josefinských reforem byl inventář "hradního kláštera" rozptýlen porůznu po kostelích v okolí a například socha Montserratské černé Madony se dostala do děkanského kostela v Doksech. Bezdězští si posléze vymohli vytvoření její kopie a ta je dodnes v románském kostelíku sv. Jiljí ve vsi pod hradem. Hrad se stal cílem různých romantických dobrodruhů (jedním z nich byl i sám Mácha) a - hledačů pokladů. Těm se někdy koncem 20. let 19. století podařilo prokopat do mnišské hrobky na hradě a když ani zde nenalezli vysněné poklady, alespoň ostatky mnichů rozházeli. V tomto stavu byla hrobka několik let, protože bezdězští faráři nejevili o hrad nad vsí nižádný zájem a nikoho jiného také nenapadlo s touto věcí nic dělat. V tomto stavu spatřil kapli a hrobku také samotný Mácha a dojem z toho zachytil v již zmíněném "Večeru na Bezdězu". 

 Až později byla hrobka provizorně zazděna a po nějakém čase byly ostatky z ní opět vyzdviženy, a pohřbeny buď na hřbitově ve vsi Bezdězu, či přímo v místním farním kostelíku. Zde někde také jsou zcela zapomenuty kosti Veremunda Procheho, benediktina, ve své době prý jednoho z nejvzdělanějších příslušníků Emauzského opatství.