Za pár dní si připomeneme 601 let od upálení Jana Husa. A 8. července tomu bude 116 let, kdy se v Antverpách narodil jeden zajímavý člověk - Paul de Vooght. Co má s Janem Husem společného?


 Paul de Vooght byl belgický benediktin, teolog, specializující se na dogmatiku. Ve 30. letech minulého století se dostal do našich luhů a hájů, a působil postupně na Břevnově jako novicmistr, a jako převor v Emauzích na druhém břehu Vltavy. Zřejmě i díky tomu, že Emauzy kdysi byly jediným utrakvistickým klášterem na světě, dozvěděl se o "nějakém" husitství a o "nějakém" Janu Husovi. Díky tomu, že uměl nejen latinsky, ale také velmi dobře česky, měl možnost prostudovat Husovy spisy. A ejhle: plodem takových studií bylo postupně několik spisů. Z nich zmínku zasluhuje alespoň kniha L'hérésie de Jean Hus a téma dále propracovávající Jean Huss peut-il être réhabilité?

 V těchto knihách došel k zajímavým závěrům, z nichž zdaleka nejzajímavější je ten, že Jan Hus sice má ve svém učení nějaké problematické pasáže, nicméně ve věcech zásadních se povětšinou drží katolické víry a tedy je na místě být opatrný, chtěli-li bychom ho prohlásit za heretika. Nicméně také konstatuje, že Husův proces odpovídá dobovým soudním zvyklostem, z procesního hlediska je tedy v pořádku, a jeho rozsudek je tedy třeba považovat za platný a nerevidovatelný. Nehledě k tomu, že pro Husa samotného by jakákoliv revize procesu už "byla poněkud pozdě". 

 Husův proces v Kostnici bych si dovolil přiblížit jedním konkrétním příkladem: 

 Konečný seznam problematických bodů, vytýkaných Husovu učení, najdeme v Denzingerovi-Schönmetzerovi v bodech pod čísly 1201-1230. Zajímavé je, že v tomto výčtu není uveden žádný blud, směřující proti Eucharistii (byť třeba T. G. Masaryk v jednom svém spise tvrdil něco jiného). Jistě, že byla snaha Husa z něčeho takového obvinit, ale jelikož mu nic takového nešlo prokázat, nebyl souzen z tohoto punktu. Nelze tedy mít za to, že by měl být Hus na koncilu nějak mermomocně odsuzován z toho, co si kdo zrovna vymyslel. Z hlediska dobového práva byl kostnický proces v pořádku. A to, jak dopadlo obvinění stran Eucharistie ilustruje přece jen snahu o spravedlnost. 

 Každopádně - vrátíme-li se k Paulu de Vooghtovi, v jeho podání nacházíme poněkud jiný obraz Husův, než který si třeba ještě já pamatuji ze základní školy (schéma Hodný Jan Hus versus zlá církev, která ho zlikvidovala). Historie nebyla, není a nikdy nebude černobílá. 

 Vooghtovo pojetí Husa a husitství může být pro někoho překvapivé, provokující ... ale rozhodně je originální a jistě bude dobře, aby nezapadlo. Osoba Husova je de facto (zde použiji převzatý výraz) dobré projekční plátno. Lze si do ní s trochou umu promítnout řadu vlastních aspirací, osudů a podobně. A tak může vzniknout třeba Hus sociální revolucionář. Vzpomeňme na řemeslně výborný, ale době vzniku silně poplatný film Otakara Vávry z 50. let. Ruku na srdce - loňský výroční filmový opus na motivy knihy Evy Kantůrkové je také spíše určitou stylizací, než realitou. Je to pak ještě Jan Hus, nebo už jeho karikatura?

Svébytné je vidění Jana Husa jako pravoslavného světce, přičemž on sám byl celý život katolík a sotvakdo by dokázal, že snad kdy chtěl být něčím jiným. K pravoslaví měl snad pouze jakousi sympatii, ovšem formálně pravoslavný nikdy nebyl - na rozdíl od Jeronýma Pražského, o kterém je známo, že během cesty do východní Evropy přijímal Eucharistii u pravoslavných a tedy se lze domnívat, že se s nimi sjednotil. Důležité je snažit se o co možná nejpravdivější pohled, nakolik jsou toho lidé s odstupem stovek let schopni. 

 Ve spisech zmíněného belgického benediktina určitý pokus o vyčištění pohledu na Husa a jeho učení nacházíme. Vada je, že česky jsou dostupné jen částečně, a to ještě těžko. Pradávné vydání jeho spisů z první republiky se už jen sotvakde najdou, a kniha L'hérésie de Jean Hus vycházela česky před pár lety na pokračování v jednom univerzitním periodiku, nicméně v celku už nevyšla nikdy. 

 Paul de Vooght se později vrátil do Belgie, nicméně Janem Husem se zabýval i nadále. Ještě podotkněme, že díky tomuto svému "koníčku" se naučil velmi dobře česky. Jeho pojetí Husa a husitství nebo utrakvismu (radikální husitství "táborského" typu a "pražský" utrakvismus není tak docela totéž) nechci hodnotit, pouze jej připomínám jako přinejmenším netypické. Zemřel v Bruselu 2. listopadu 1983.