Jak se blíží setkání mládeže v Krakově, množí se v mém okolí otázka: "Pojedeš do Krakova?" - odpovědí bývá mé poněkud monotónní "Ne." 


 Proč nejet? Nu, třeba proto, že ve svých 27 letech si připadám už jaksi mimo hlavní cílovou skupinu. Ale není to jediný důvod. Třeba na takové Diecézní setkání mládeže jsem poprvé zavítal před nějakými deseti lety, ovšem efekt to na mne mělo takový, že jsem si připadal trochu tlačen do formy jakéhosi "mládežníka obecného", který má jezdit 2x ročně na setkání a v létě se mu vřele doporučuje vyrazit na "póť", kde se tvrdé jádro účastníků tehdy dorozumívalo zvláštními slangovými výrazy. 

 Pak jsem se setkání mládeže účastnil všeho všudy dvakrát. Jednou proto, že mne náš tehdejší kaplan (jemuž před pár dny, nyní již jako administrátorovi jisté farnosti, popřála pozornosti ministryně Šlechtová) požádal o pomoc s částí programu a já prostě neodmítl a tak jsem se podílel na vedení kousku adorace večer před hlavním dnem setkání. Podruhé už to nabralo trochu jinší ráz: vyrazili jsme ve skupině pár přátel a nakonec se situace vyvinula tak, že z celého DSM jsme byli jen na závěrečné pontifikálce. Proč? Zašli jsme navštívit naše pravoslavné přátele a oproti původnímu plánu jsme se poněkud zakecali, a nakonec se ještě zašli do jejich chrámu na Akathist. Tím veškerá má zkušenost s "diecézky" padla. 

 Nu, a letos tu máme masivně propagovaný Krakov. Skoro už čekám, odkud ještě na mne vykoukne nějaká pozvánka. Jako by šlo o nějaký bezedný gejzír, tryskající na světlo Boží v několika obměnách stále to samé, monotónně zas a znova. 

 Asi holt nejsem na až moc hromadné akce, byť lidské společnosti se rozhodně nestraním - jak by jistě přátelé, znající mne "naživo", mohli potvrdit. 

 Necítím se povolán k účasti na "masovkách". Ač připouštím, že někomu může tento způsob života vyhovovat. Já raději s pár přáteli někam vyrazím, něco podniknu atd. Žel - upřímně řečeno - čas v Krakově na SDM bych považoval za ztracený.

 A tak místo Krakova se chystám s dvěma kolegy z koleje na puťák po Moravském Horácku. Zde si zase trochu připomenu své rodové kořeny, vetknuté do tamní půdy, co nikdy nikomu nedává nic jen tak lehce. A dá-li Pán Bůh, vydám se do poutního kostelíka Usmívající se Panny Marie v Netíně, který mám tak rád. Nadýchat se čerstvého vzduchu, vyčistit si hlavu, tělesně i duchovně se trochu zrelaxovat. Podívat se "za Jakubem Demlem" do Tasova, nebo vystoupat nad Žďár na Zelenou Horu. A uniknout ze všech stran, nástěnek a ohlášek se valícímu Krakovu. A pak se taky podívat za dalšími přáteli na Jesenicko.

Zaparafrázuji si westmanského veršotepce, Strýce Gunsticka z filmů o Vinnetouovi: 

Vyžití to pro mne není,
proto přijde rozloučení.
V Krakově si, bratři, buďte sami,
já se radši projdu pod hvězdami.

 A hvězdy tam na Horácku svítí opravdu nádherně.