Na internetu lze najít cokoliv, a leckdy jsou to opravdu "perly". Kdosi kdesi kdysi vyslovil ovšem požadavek: "Myšlenka musí být všem jasně srozumitelná!". A v případě některých "perel" jde právě o to, že myšlenka se jaksi pokroutí. A to nevyjímaje texty náboženské. 


 Když se řekne "Svárov", primárně si vybavím čtvrť města Česká Lípa. Ovšem kdesi na Slovácku existuje vesnička Svárov, které někdo říká "Medžugorje na Slovácku". Kdo mne zná, tak ví, že k Medžugorji jsem poměrně zdrženlivý, ovšem občas si na internetu něco příbuzného rozkliknu a podívám se na to. Včera mne silně zaujal plakát zvoucí na svárovské poutě. Úmysl dobrý, nicméně závěrečné motto, respektive jeho uchopení, to poněkud zasklil. Ono závěrečné motto plakátu zní: 

"A proto orodovnice naše,
obrať k nám své milosrdné oči a Ježíše!"

 Když se zahloubáte do gramatiky textu, tak se obávám, že se zde setkáváme s pozoruhodným teologickým konstruktem. Jako by někdo (v tomto případě tedy Matka Boží) měl k nám obracet Pána Ježíše. Tedy někdo, komu na nás asi záleží víc, než Pánu Ježíši. Pokud bychom to chápali takto, tak to - při vší úctě k Panně Marii - se ocitáme jaksi mimo ortodoxii. Navíc je to dosti svévolná manipulace s textem antifony Salve Regina. Ta totiž bez takovéhoto svévolného vytrhávání vyznívá jako prosba, aby k nám Maria obrátila své oči a ukázala nám Ježíše. Což lze také brát jako poukaz na tradiční křesťanskou ikonografii: Maria jako ta, která ukazuje Cestu (ikonografický typ oδηγήτρια - hodegetria). A jak víme, tak slova "já jsem Cesta" (Jan 14,6) jsou jednou ze sebedefinic Ježíšových. 

 Když se podíváme na antifonu Salve Regina, tak v ní čteme:

 "A proto, orodovnice naše,
obrať k nám své milosrdné oči.
A Ježíše, požehnaný plod života svého, 
nám po tomto putování ukaž." 

 Jeví se celkem přirozeně, že "obrať k nám své milosrdné oči" je jedna prosba, a "a Ježíše (s rozvíjející vsuvkou ", ... požehnaný plod života svého,") nám po tomto putování ukaž" je druhá prosba. Jasněji to bylo vidět v poněkud starší české verzi této modlitby. Ta totiž zněla: "... a Ježíše, který je požehnaný plod života tvého, nám po tomto putování ukaž." - Jméno Ježíš se jasně vztahovalo k slovům, která po něm následují, a nikoliv k těm, která ho předcházejí.

 V latinské verzi "Jesum, benedictum fructum ..." je akuzativní tvar. Tedy (ukaž nám) "koho, co" - Ježíše, požehnaný plod ... v odkazovaném článku, z něhož cituji text antifony, je navíc mezi "... ad nos converte." a "Et Jesum ..." jasně tečka. Čili slučovat tyto dvě části, dvě věty modlitby ve smyslu, aby k nám Matka Boží obracela svého Syna, je nesmysl na entou. Může někomu implikovat představu zlobného Božího Syna, který potřebuje být někým druhým k něčemu nucen. Jedna z pravd víry říká, že Bůh je nejvýš milosrdný. Tedy Panna Maria nemůže být z logiky výroku milosrdnější, než Bůh. 

Přímluvu Panny Marie potřebujeme, ale to je zase jiná kapitola. 

Zbožnost je krásná a potřebná věc, je však třeba na ní pracovat. Tedy rozvíjet jí, a udržovat jí ve správné podobě. Vytrhávání z kontextu, i když je třeba vedeno zbožným úmyslem, je vždy špatné. Protože vede ke zmatku. 

 Oroduj za nás, svatá Boží rodičko, abychom nejen byli hodni zaslíbení Kristových, ale abychom také neujížděli (byť ze zbožných úmyslů) víc, než je pro naší lidskou křaplavost bezpodmínečně nutné.