Zaujal mne nyní po Velikonocích dotaz, položený v chatu s osobností. Nejsem sice adresátem otázky, nicméně mi to nedá ...


 Dotaz, o který tu běží, se týká tzv. tridentského ritu a ač jsem vyrostl na tom, čemu se někdy říká Novus ordo, čas od času se "tridentin" účastním. Jsem tedy tak trochu ona příslovečná potrefená husa, které to prostě nedá, a zakejhá si. Dotaz si dovolím okopírovat z příslušné diskuse s ponecháním původní gramatiky: 

Chtěl bych se Vás zeptat, jelikož jste se zmínil v rozhovoru pro lidovky, že je hodně mladých kněží, kteří by chtěli sloužit mši postaru. Znám několik takovejch lidí, kteří zastavají tenhle způsob slavení liturgie, ale maji takovou povahu, že jim chybí radost, nepůsobí na mě dobrym dojmem a vidí všechno černě apod. Co se týká těch kněží, kteří tuhle liturgii zastavají, nejsou to lidé spíše takový neurotici, mladíci s velikářským komplexem, kteří si myslí, že mu budou hovět ve farním závětří? Lidé, kteří zastavají názor, že když kněz je otočen k lidem zády, že je otočen čelem k Pánu Ježíši a taky, že dnešní liturgie je dost ochuzená oproti té původní. Co je vůbec na tom pravda?

Dotaz na mne působí dojmem, že je poněkud nešťastně formulován. Nechme stranou pitvání se v tom, který ritus je hezčí, "lidštější", "pravověrnější" a tak všelijak podobně. Zaměřme se na rétoriku. 

 Je celkem legitimní, že tomu více vyhovuje to, tomu ono (i když taky jak v čem). Ale nepřijde mi šťastné v rámci držení se nějakého stanoviska shazovat ty, kdo se na věc dívají jinou optikou. To, jestli někomu "chybí radost" je hrozně individuální věc a nelze říci, že by to šlo vzít nějak šmahem. A přidělovat někomu diagnózy (kdo je údajně neurotik a podobně), k tomu bychom snad už vůbec sklouzávat neměli. Pokud bychom mermomocí hledali neurotiky, najdeme je napříč celou církví, bez ohledu na ritus a bez ohledu na řádnou či mimořádnou formu. Nehledě k tomu, že katolická církev je katolická - tedy všeobecná - a je tedy i pro neurotiky a zakomplexované. Právě tak i kněz má být tak nějak pro všechny lidi. 

 Nevím, jak autor dotazu, ale já neznám snad žádného kněze, který by si jen tak "hověl ve farním závětří". Mám holt severočeskou školu, kde není až tak mimořádné vídat kněze i při pro někoho možná na kněze neobvyklých činnostech. 

 Otázka orientace "zády" nebo "čelem" je také zajímavá. Obé má své pro i proti, opět bych to ale nedával do souvislosti s nějakým velikášstvím nebo neurózou. V byzantském ritu se "zády k lidem" slouží běžně (ostatně, tento ritus dobře zná i papež František, který za svého působení na arcibiskupském stolci byl rovněž ordinářem pro argentinské katolíky byzantského ritu - a tedy takto také sloužil) a bratry řeckokatolíky za to nikdo nenálepkuje. 

 Summa toho: važme si té pestrosti, kterou nám všeobecnost Církve nabízí. A "nehrajme" na to, že to či ono je lepší či horší. Trošku to připomíná ty novozákonní nářky ... ten drží s Pavlem, ten s Apollem, ten s tím a tím ... a přece se na liturgii chodí kvůli Jedinému - kvůli Kristu. Je celkem pochopitelné, že tomu či onomu vyhovuje více ten či onen kněz. Všimněme si jen, jak často se objevuje fráze "chodit na toho a toho" (ať už je to třeba pro někoho Tomáš Halík nebo někdo úplně jiný). Člověk by si měl ujasnit, proč chodí na Mši svatou. S Kým se tam chodí setkat ... zda tam totiž jde kvůli tomu, aby se setkal s Bohem.

 A jelikož mám docela rád citáty, posloužím si na závěr jedním z knížky Bruce Marshalla Plná slávy kde jedna z hlavních postav, Monsignore O´Duffy říká, že "liturgie je jen jiný výraz pro dobré chování u stolu Všemohoucího" a citátem jednoho mého dobrého známého, venkovského kněze z malé vesničky utopené v Máchově kraji mezi básníkovi dedikovaným rybníkem (poeticky zvaným jezero) a jiným rybníkem, zvaným po blízkém panském sídle. Tento kněz mi kdysi řekl: "Žádná naše liturgie beztak nedokáže Boha plně obsáhnout, my se můžeme pouze snažit, aby byla skutečně důstojná."