Co mne tak napadlo u dnešních breviářových textů ... 


 Za pár hodin nám začne postní doba, do které budeme vstupovat připomínkou toho, že jsme prach a v prach se obrátíme (srov. Gen 3,19). Texty dnešního matutina a ranních chval jsou docela dobrým přechodem k postní době. Obsahují totiž v sobě vážnost i radost. Matutinum předkládá dvojici žalmů (jeden je "rozseknut" do dvou částí), které mají až lamentační obsah: Proč jsi, Pane, tak daleko od nás? ..., Vstaň, Pane, pozdvihni ruku, nezapomínej na ubožáky ... (Žl 9B(10)). Pomoz, Pane, málo, stále míň je zbožných, věrnost se mezi lidmi už ztratila ... (Žl 11(12)). To dokresluje úryvek z Origenových homilií na knihu Genesis, kde autor spekuluje o duševním rozpoložení Abrahámově, když šel obětovat Izáka. Tento úryvek pak uzavírá responsorium s Velkopáteční tématikou. 

 Pak se liturgie hodin přehupuje do ranních chval, kde je akcent položen jinam. Objevují se dva takřka rozjásané žalmy a kantikum z knihy Tobiáš, začínající slovy: "Buď veleben Bůh, jenž žije navěky." (Tob 13,2). Jeden z uvedených žalmů, žalm 23(24), má vystihovat pocity žalmisty při návštěvě jeruzalémského Chrámu, jehož brány jsou vyzvány, aby se zvětšily, aby vůbec byly schopny nechat projít Krále slávy. Stejný žalm se, mimochodem, zpívá na Květnou neděli po žehnání ratolestí. 

 Od zítřejšího dne nám liturgie poněkud zvážní, bude mít kající ráz. Ale snad by se dalo říci, že i pokání v sobě může mít určitý radostný aspekt. Protože skrze něj se více a více můžeme přibližovat Bohu. Proto je vnitřně radostná i zpověď, které se říkává svátost pokání. Jako odrostlejší, byť stále ještě školou povinné dítko jsem jednoho roku dostal na "nábožku" takovou spojovačku, která po "pospojování" dávala dohromady obraz cesty, jejímž cílem byly Velikonoce. A žalm 23(24), jeden z těch jásavých, je vlastně "cestovním žalmem". Poutník spěje ke Chrámu, uvažuje, kdo že smí vstoupit na horu Páně (Žl 23(24),3) a dospívá k názoru, že je třeba se určitým způsobem očistit. Ani ne tak moc zvnějšku, jako spíše zevnitř. Že se musí připravit především duchovně. 

 Matutinum a ranní chvály popeleční středy to mají přesně opačně. Zatímco dnešní texty jsou v matutinu plné jistého lamentování, ze kterého se pak vyloupne jásání ranních chval, tak matutinum popeleční středy má ještě poměrně optimisticky vyznívající žalm 102 (103), uvozený trefně slovy: "Chvála Božího milosrdenství", pak ale první dva žalmy ranních chval kypí prosbami o slitování a lítostí. Ale přece - třetí jejich žalm má opět radostnější nádech: Jásejte Pánu všechny země, služte Pánu s radostí. (Žl 99 (100)). 

 Máme tu tedy dva aspekty, které se vzájemně mísí. Radost a pokání. A podobné to měli Izraelité, když vstupovali do Chrámu o svátcích. Tohle lze vztáhnout na naší postní dobu. I pokání lze chápat radostně, protože máme před sebou nějaký vytyčený cíl. Cíl, ke kterému vede určitá, ne možná někdy jednoduchá cesta, ale jejíž cíl rozhodně stojí za to.