To, nač jsme se po celý advent připravovali, je tu - noc před 25. prosincem, noc Narození Páně. To, co už se mnohde přespříliš urychlovalo - "Nám, nám, narodil se ...", konečně dostalo svůj pravý význam. Platí ale taková jedna zásada: "Marno je člověku, když se Ježíš narodil na svět, pokud mu tento člověk nedovolí, aby se narodil také v jeho srdci."  


Již pár let si pěstuji takovou zvyklost, kterou by snad někdo mohl pokládat za pouhou pohodlnost - nechodím na štědrovečerní noční bohoslužbu. Místo toho jezdívám na "první vánoční" do vesničky pár kilometrů od České Lípy. Její jméno není podstatné. V této obci je malý venkovský kostelík, pocházející z 18. století, ve kterém se sloužívá jednou měsíčně. Na Štědrý den zde bývá Mše svatá v 16,00 hod. Venku se smráká, a v kostelíku, kde elektřina funguje jenom symbolicky a většinu osvětlení zajišťuje spousta svící, se vytváří velice zajímavá atmosféra. 

Jakkoliv máme propracované definice toho a onoho, Bůh vystačí s málem. V případě toho nejpodstatnějšího mu stačí kousek nekvašeného chleba a trocha vína, ke křtu stačí trocha vody. V onom venkovském kostelíku, kde je Mše svatá prostá, a kde místo monumentálních opusů zní pouze lidový zpěv, se liturgie redukuje na podstatu. Jakkoliv mám také rád slavnostní liturgii se všemi jejími promyšlenými prvky. K atmosféře Vánoc mi však ten venkovský kostelík se "svou" podobou bohoslužby sedí. Realita betlémská v době, kdy se Slovo stalo tělem, byla také prostá. Až primitivní. Bůh, vstupující do pozemské reality, opravdu vystačí s málem. 

V těchto dnech si často vzpomenu na jeden text, kde sv. Augustin oslovuje Boha slovy: "Byl jsi se mnou, i když já jsem nebyl s tebou." - výborně to vyjadřuje právě dnešní noc. Bůh Syn vstupuje do světa a sdílí pak po mnoho let lidský osud se vším všudy, což nakonec vrcholí o Velikonocích. Kristovým vydáním se do krajnosti pro lidskou spásu. A uskutečňuje se to bez ohledu na to, zda si to ten který člověk uvědomuje, nebo zda je mu to jedno. 

Ale Vánoce s Velikonocemi mají ještě jedno společné - noc. Noc, která "jediná směla znát čas a hodinu" - o Vánocích čas narození, o Velikonocích čas zmrtvýchvstání. Přesnou hodinu ani jedné z těchto událostí neznáme. Ale nevadí. Podstatné je přece to, že se to událo. A fakt narození či zmrtvýchvstání Kristova je více nežli dostatečným důvodem k radosti. Tož se tedy radujme. 

A troška lingvistiky závěrem: Kdysi jsme na latině překládali hymnus k Vánocům, jehož jedna strofa začínala v českém překladu slovy: "On nepohrdl jeslemi ..." - po chvíli jsme byli upozorněni, že výraz, zde překládaný jako jesle, lze přeložit též jako krmítko. Člověk, mající krmítko zafixované pouze jako takovou tu maličkou budku, kam se v zimě dává ptákům zob, se při představě Ježíška, nacpaného do takového krmítka, usmíval.