... aneb hrstka myšlenek na prahu nového církevního roku. 


 Pozdní odpoledne, začalo se už stmívat. "Po našem" začíná s první večerní hvězdou adventní doba. U nás na hlavním náměstí se konal kulturní program. Nepřekvapilo mne, že se v něm naprosto stíral rozdíl adventu a Vánoc. U radnice se před mrholením krčily tři postavy. Podivné ústroje a truhličky v rukou nabízely výklad, že snad má jít o tři krále. A z podia u Morového sloupu vyřvávala pozvaná kapela Narodil se Kristus Pán ... po návratu domů jsem si vyhledal na internetu program, který se měl na náměstí odehrávat. Slůvko Advent bylo obsaženo jen v nadpisu, v článku samém nejčastěji se opakovalo vánoční, vánoční, vánoční ... (celkem 11x) a ty tři persony u radnice zřejmě byly pozůstatkem avizovaného živého betlému. 

 A tak mne napadlo: Poměrně často se říká, že Evropa prožívá krizi identity. Ale čemu se divíme, když už ani svátkům nedokážeme přiřadit jejich pravý význam? Čemu se divíme, když svátky anticipujeme už nějaké čtyři týdny dopředu a vybíráme si z nich jen to, co se nám hodí (taková ta "rovnice" Ježíšek = tradiční zásobovač)? Ale neznamená to jen tenhle "sváteční" rozměr. 

 Asi před deseti lety jsem pobýval pár dní v jednom krkonošském městečku a denně jsem chodil kolem místního kostelíka, který v té dané lokalitě působil "jako pěst na oko" (stavebním stylem odpovídal daleko spíše anglickému venkovu, ale byl hezký). Občas byl otevřený a dalo se tam zajít na chvíli ztišení. A zrovna, když jsem tam za tím účelem zašel, chvíli po mně se tam objevila maminka s malým dítětem, asi tak prvňákem. Dítě bylo zaujato Kristem na kříži v životní velikosti, který visel v předsíni. Poptalo se mateře, co že je to zač. Její odpověď si celkem i přes nánosy let pamatuji: "To byl jeden takovej moc hodnej pán, kterýho zabili, protože zlobil (dokonalý oxymorón, mimochodem). Jeho známý pak začali říkat, že obživnul." dítko se otázalo: "A to jako obživnul opravdu?" a odpověď: "Samozřejmě, že ne, oni ty jeho známý byli hloupí." - usmál jsem se v duchu tomu, že dle názoru oné paní patřím mezi blbce, protože ve zmrtvýchvstání "strašně hodného zlobivého" také věřím. 

 Souvisí spolu nějak ty dva příběhy? Ten dnešní a ten deset let starý? 

 Řekl bych, že ano. V obojím případě jde o interpretaci "něčeho" zcela podle osobního přání a bez alespoň stopy nějaké znalosti toho, oč ve skutečnosti jde. A s onou omílanou krizí identity to má také co do činění. Byť to není samo jádro krize, ale jenom jeden z jejích symptomů. 

 Z různých věcí (které původně měly jasně daný obsah) se totiž v rámci jakéhosi všeobjímajícího úmyslu stává něco, co připomíná známý fenomén školních jídelen a závodek - svérázná univerzální omáčka, u které je jedno, na co se naleje - chuťový výsledek je pak podobně univerzální. Vada je, že už nepoznáme, co to bylo původně. A tak vlastně pro řadu lidí dnes nezačíná advent, ale "adventnoce", které v jejich chápání skončí 25. prosince, místo toho, aby ty "echtovní" svátky teprve začaly.