... aneb cesta v čase. Před jedenácti lety byla neděle, a den Netínského poutu (v moravském horáckém nářečí se skutečně říká "ten pout" a ne "ta pouť"). Den, na který velmi rád vzpomínám. 


 Víte, kde je Netín? Jde o malou vesničku v jednom z půvabných koutů Moravy, asi 10 kilometrů od Velkého Meziříčí a 20 kilometrů od Žďáru nad Sázavou. Dominantou vesnice je kostel Nanebevzetí Panny Marie. Na první pohled celkem obyčejný venkovský kostelík. Jenže ... Od roku 1714 jde o kostel poutní. Toho roku totiž do Netína připutovali velkomeziříčtí s prosbou o ukončení morové nákazy v kraji. Byli vyslyšeni a od té doby trvá v Netíně poutní tradice. 

 Podstatnou část dětství jsem prožil v Olší nad Oslavou, vzdáleném od Netína jen nějaké tři kilometry. Před pár dny jsem si dělal pořádek ve svém pseudo-archivu a našel jsem obálku s pár fotkami z netínského poutu z roku 2004. Je to jediná takováto událost, kterou mám fotograficky zaznamenanou (ještě "postaru", na klasický film). A jak to tak bývá, s fotkami se vynořila také hrstečka vzpomínek. Na 15. srpen toho roku. 

 Tak tedy:  

 Když jedna netínská žena pro televizní pořad před pár lety řekla, že tamní kostel pro ni mimo jiné znamená také svým způsobem setkání s předky, vlastně tím vyjádřila pocity, které zažívám i já, když v onom kostele přijdu ke křtitelnici. Tady byli pokřtěni všichni naši ... Zajímavé, že v nedalekém Radostíně nad Oslavou, odkud také část naší rodiny pochází, mi nikdy žádné takové "nostalgie" v kostele na mysl nepřicházely. Je to možná dáno tím, že k Netínu mám od dětství přeci jen o něco bližší vztah. 

 V Olší se co pamatuji na obecní vývěsce objevuje také rozpis bohoslužeb v netínském kostele, protože Olší je součástí netínské farnosti (existuje půvabná legenda, že kostel si původně postavili olšečtí, v noci ale přilétli andělé a přenesli ho do Netína). Zmíněný rozpis uváděl pro Netín na tu neděli čtyři Mše svaté. Nejrannější začínala, pokud si dobře pamatuji v 6,30 hod. a říkalo se jí "hospodyňská". To podle toho, že na ní chodily především hospodyňky, které měly pak celé dopoledne čas na chystání slavnostního oběda. Pout totiž v některých domácnostech je, mimo jiné, také dobrou příležitostí k všerodinné sešlosti. A k té slavnostně prostřená tabule prostě neodpáratelně patří. 

 Já ve svých tehdy patnácti letech jsem se rozhodl vyrazit až na hlavní poutní Mši svatou hlášenou na 11. hodinu, a ideálně se nějak připojit k pěším poutníkům. Tento nápad mne velice rychle pustil poté, co mne teta upozornila, že přece vím, že tím pádem riskuji, že se do kostela jaksi nevejdu a budu muset vzít zavděk nakukováním na liturgii dveřmi ze starého hřbitova. Do Netína jsme tedy vyrazili organizovaně najednou jako rodina - ovšem autem (stará dobrá Škoda 120), což moc poutnické není. Každopádně načasování dopadlo tak, že jsme na místě určení byli již krátce před půl desátou. Ženská část posádky automobilu šla obhlédnout stánky na návsi, já se vydal ke kostelu. Mimo jiné proto, že od nepaměti nemám okukování obchodů a stánků zrovna v oblibě. 

 V kostele probíhala od 9,30 třetí Mše svatá, a už si nepamatuji, kdo ji celebroval. Mám pouze nejasný dojem, že to byl P. Vojtěch Kodet, ale ruku do ohně bych za to nedal. Vzhledem k zaplněnosti kostela jsem celou dobu stál vzadu pod kůrem v početné skupině, která už se nevešla do lavic. V pauze před hlavní Mší svatou jsem se vydal do zákristie s prosbou, zda bych si nemohl udělat pár fotek. Hned za dveřmi se mne ujal bohoslovec (soudím tak dle jeho ustrojení), a na mou prosbu zareagoval: "Fotit ne, ale jestli chceš, můžeš ministrovat." - a tak jsem mu na to kývl. 

 "Jedenáctou" celebroval P. Jiří Švanda, tou dobou farář v Rudě u Velkého Meziříčí (nepletu-li se, působí v té farnosti dodnes). V kostele lidí ještě podstatně přibylo, někteří dokonce v krojích, a někteří, žel - skutečně museli vzít zavděk tím, že do kostela vlastně jenom nahlíželi. Mimo nejbližší okolí hlavního oltáře byla uvnitř skutečně hlava na hlavě a jablko by nepropadlo. Dost lidí bylo také na kruchtě. Co se hudby týče, nebyl prováděn žádný slavnostní opus, jako to bývá třeba na velkých poutních místech. Zpívalo se několik klasických kancionálovek, ale skutečně radostně a mocně. 

 Co mi v paměti utkvělo, bylo také solidní horko, které se celkem drželo i v jinak chladném kostele, ač se větralo vším možným. 

 Odpoledne toho dne si již moc nepamatuji. Vím, že jsme ještě zašli na hřbitov, kde máme pochovanou větší část rodiny (menší část je ještě pohřbena v již zmíněném Radostíně nad Oslavou). Po návratu do Olší jsme si dali společný trošku pozdní oběd, který teta přednachystala ještě ráno a po návratu do chalupy pouze dodělala nějaké jeho finální úpravy. Navečer jsem byl ještě popřát kamarádce k jmeninám, které ten den slavila a na druhý den jsme odjížděli do severních Čech. Ostatně, vzpomínám si ještě na jednu příhodu:

 Už nevím od kterého roku, ale (v návaznosti na mé - bohužel - čím dál tím řidší a kratší pobyty na dědině) zavedli jsme takovou jakože tradici. Sešlo se nás několik a alespoň jednou za můj pobyt jsme opékali buřty. Vtipné na celé této tradici je to, že pokaždé nás rozehnal déšť a setkání jsme pak trávili vysedáváním ve stodole, tedy po horácku - ve stodoli -  bez buřtů a debatováním o všem možném. Opékání jsme snad nikdy nedotáhli ke zdárnému konci. Ale i tato vzpomínka k létům v Olší patří. Stejně jako vzpomínky na netínský pout oné horké srpnové neděle roku 2004.