Od dětství jsem byl veden k úctě ke knihám. Úcta ke knihám, neřkuli k té Knize s velkým K - Bibli, není žel věcí všeobecně samozřejmou, a to dokonce ani u lidí, u kterých by se to tak nějak předpokládalo. 


 Když jsem v roce 2005 začal studovat knihkupecký obor v Mladé Boleslavi, jedna z vyučujících nám vštěpovala zásadu, že knihy je nehodno, aby se jen tak povalovala na podlaze. Později mne jeden dobrý řeholník naučil zásadu, že mám-li sloupek knih, Písmo svaté musím mít vždy nahoře, čímž se vyjadřuje, že nad Písmo prostě není. A také aby bylo po ruce. 

 Mám prostě knihy rád. Jako někteří rádi nakupují všemožné věci, já navštěvuji velice rád knihkupectví, abych se třeba jenom podíval, co je nového - takový Honza Semecký to může jistě potvrdit. 

 Pak si kladu otázku, co asi motivuje lidi, když udělají něco takového, k čemu došlo v nedávné době na faře ve Křtinách. Pochopím, když někdo udělá podobnou zoufalost třeba z existenčních důvodů. Můj mozek však nechápe logiku toho, že je někdo schopen ukrást a rozprodat knihy, neřkuli Písmo svaté, a - koupit za to samopal. To, že mělo jít o prezent jakémusi milovníku válečné historie, to nehraje roli. Troufám si tvrdit, že i "dělání radosti druhému" má své meze. 

 Jan Zahradníček kdysi napsal: "Kdo nestaví kostely, boří domy." - existuje také taková stará legenda o tom, jak zhýralému zločinci, odsouzenci na smrt, dal kněz před popravou k četbě Písmo, a když to odsouzenec pročetl, vyjádřil se v tom smyslu, že "kdybych toto znal dřív, nemuseli by mně dneska věšet." - a teď se podívejte na to, že nějaká žena prodá knihy, historické knihy, a za peníze takto získané koupí samopal. 

 Neříkám, že bych tu ženu odsuzoval, ale mám pocit, že je to prostě a jednoduše věc (alespoň pro mne) nepochopitelná.