Jsa značně nachlazen, trávil jsem odpoledne v posteli a konverzací přes e-mail s jedním kamarádem ...


 S tímto kamarádem se známe cca 10 let a je to konvertita. Protože jsme oba obvykle dost rozlítaní, komunikujeme většinou přes web a cca jednou měsíčně nám vyjde setkání naživo. Dnes mi v e-mailu napsal, že četl Filoteu od sv. Františka Saleského a některá kázání sv. Jana Maria Vianneye, a že naň jejich texty působí "skrupulózně". Včera jsem se zase kdesi dočetl, že jistý člověk se po přečtení kázání nějakého kapucína z 18. století bál rok a půl chodit ke svaté zpovědi, protože si připadal "nehoden". 

 Fatym vydal ondy na svých stránkách ukázky z knížky "Řekli svatí a to platí ...". Nic proti tomu, jen mi nepřišlo nejšťastnější do textu vřazovat výrok právě sv. Jana Maria Vianneye: "Modlíte se, vzdycháte, pláčete, ale jestlipak se postíte, jestlipak nasloucháte, jestlipak spíte na tvrdých ložích, zdalipak se bičujete? Jestliže jste k tomu ještě nedošli, nemyslete si, že jste udělali všechno." - už proto, že znám člověka, který toto vzal (bohužel) doslovně a než mu to kdosi rozmluvil, nějaký čas se skutečně k mému zděšení pravidelně třískal kabelem (nikdy jsem u toho nebyl, on to však při každé příležitosti nadšeně zmiňoval). A ono už se méně ví, že sám Vianney o této trapičské praktice v pozdějším věku mluvil jako o mladické pošetilosti. 

 Kdyby mělo platit že "to platí" ... Tehdejší výroky je třeba chápat tehdejší optikou a nedělat z nich nějakou absolutní normu pro dnešek. Troufám si tvrdit, že nějaký flagelantský sebezápor je dneska už věc překonaná. Existují sebezápory soudobé, možná náročnější než se jednou za čas zmlátit, a přitom takové, že také fungují. To, co je pro koho sebezápor je navíc dost individuální. A v prvé řadě je třeba solidní duchovní vedení.

 Ostatně, když už jsme u těch flagelantů - fenomén sebemrskačství pochází ze středověku, a pokud si dobře pamatuji z přednášek Církevních dějin, tak u církevních autorit nikdy podporu neměl. Šlo o de facto lidové hnutí, opět související s dobovým kontextem (ve středověku se začíná objevovat chiliasmus - očekávání brzkého Posledního soudu a tedy jakási potřeba litovat svých hříchů, dokud je tak nějak čas, u nás se tímhle očekáváním posledního účtování v 15. století "zabývaly" například některé radikální frakce husitského hnutí). 

 Konkrétně u Vianneye (kterého mám velmi rád - však je to můj křestní patron) je dobré znát celkový kontext jeho života. Ne jen nějaké výseky z něj. Ano, jeho promluvy jsou zvláštní, místy dokonce vulgární. Ale je dobré vědět i to ostatní. Že třeba vyučoval katechismus, a v katechezích že mluví velmi laskavě, mírně. Také je dobré vědět o jeho péči o chudé a podobné věci. 

 Kontexty, kontexty, kontexty ...

 Podobně třeba sv. Pio z Pieterelciny. Ve zpovědnici dokázal lidem od plic vynadat, když viděl, že je to pro ně jen nějaký banální úkon a svých hříchů skutečně nelitovali. Ke skutečně litujícím se však choval s velikou laskavostí. 

 Bez znalosti kontextů to prostě nejde.