Bylo by příliš snadné vidět věci černobíle, jenže ony černobílé nejsou. I co se týče historie. Ta také nemůže být jen černá nebo naopak bílá. Dnes vyšel jeden článek, který mi byl podnětem, abych se pokusil tam vylíčené trochu dovybarvit. 


 V severních Čechách, pod Krušnými horami se nachází městečko Osek, jehož přirozeným centrem je rozsáhlý klášterní areál. Server Novinky.cz dnes přinesl článek "Klášter bez mnichů chce tisíc hektarů lesa", a právě o Oseku. Před časem vyšel na témže serveru článek téměř stejný názvem a velice podobný obsahem o benediktinském opatství v Broumově. 

 V článku dnešním, vyšlém skutečně dnes někdy kolem 1/2 4 v noci, se píše tedy o cisterciáckém Oseku. Osobně nemám restituční tématiku příliš v lásce, nicméně historií tohoto kláštera se již nějaký ten pátek ex privata industria zabývám. A tedy mi to nedá, abych nepřipojil pár poznámek k tomu, co článek uvádí. 

I.) V článku stojí: "Ke konfiskaci podle poslanců měl ministr zemědělství co nejrychleji přistoupit proto, že představitelé kláštera měli prý vždy vystupovat protičesky." 

 S oním "vždy" mi příliš nepasuje dohromady ten fakt, že opat Theobald Scharngl (opatem 1912-1943) se v roce 1919 podílel na zřízení české školy v Oseku. Konkrétně nabídl prozatím původní budovu farní školy u kostela sv. Petra a Pavla, a pro výstavbu školy nové nabídl klášterní pozemek /zdroj zde/. Rovněž není bez zajímavosti to, že v Oseku existovala pro Čechy samostatná duchovní správa při farním kostele (Němci měli svou při kostele klášterním), kterou rovněž obstarávali cisterciáci z kláštera. 

II.) V článku se rovněž nachází citace z dobové vládní interpelace: „Vzpomínáme namátkou jen, jak v den narozenin presidenta republiky vyvěsili místo státních vlajek provokativně pytle."

 Stalo-li se tak za první republiky (období, kdy klášter řídil opat Scharngl, problém je v tom, že článek neuvádí datum oné interpelace), stálo by za úvahu, zda vyvěšení pytlů mělo mít význam protičeský, či mělo být "pouze" čímsi proti presidentu Masarykovi. Je totiž známo, že jeho vztahy s katolickou církví přinejmenším krátce po první válce nebyly vůbec dobré. Tím nehájím vyvěšovatele pytlů (nedělali-li by to dospělí, považoval bych to za klukovinu), pouze poukazuji na to, že druhá varianta výkladu většinou existuje. 

III.) Připojím faktum z trošku jiného prostředí: Za osecké cisterciáky se ve věci odvolání proti konfiskaci majetků na základě Dekretů postavil svého času vyšebrodský opat Tecelin Jaksch, který zastával za války jasně protinacistické postoje, v roce 1938 odmítl do svého kláštera vpustit Adolfa Hitlera a větší část války pak prožil v internaci. Dne 13. července 1946 adresoval prezidentu republiky, dr. Benešovi dopis, ve kterém uvedl sedm bodů, z nichž třetí zněl: "Odvolání kláštera v Oseku proti konfiskaci je opatem Tecelinem jako provinciálem řádu podporováno." /zdroj zde/

 Dodejme, že vzpomínaný novinkový článek sám uvádí, že: "O konfiskaci na základě Benešových dekretů moc dohledatelných informací neexistuje." - tak vzniká prostor pro spekulace a živná půda pro novinkové diskutéry, kteří se k restitucím často rádi a emotivně vyjadřují. 

 Závěrem bych připomenul trošku možná pozapomenutou postavu z dějin Oseckého kláštera - P. Zikmunda Jana Kapice, O.Cist. Tento rodilý Chod z Klenčí pod Čerchovem vstoupil v mládí do oseckého kláštera, po vysvěcení na kněze působil v Oseku jako kaplan a katecheta. Od roku 1936 pak byl administrátorem klášteru inkorporované farnosti ve Vtelně u Mostu. Z tohoto místa musel v roce 1939 uprchnout, protože místní příznivci nacistů jej chtěli zabít. Bylo mu tedy umožněno (otázka je kým - s největší pravděpodobností mu musel souhlas udělit nám již známý opat Theobald Scharngl, tak už to prostě u řádů funguje) přesunout se do středních Čech, kde byl až do roku 1945 správcem farnosti ve Višňové u Příbrami. Roku 1945 se vrátil do Oseka, a opat Eberhard Harzer jej jmenoval převorem. Německá část komunity (osečtí mniši snad nikdy ve své historii nebyli národnostně homogenní) se připravovala na odsun.

 V této souvislosti možno vzpomenout na tragický osud P. Dionýsia Hegera, O.Cist., který byl internován s opatem a spolubratry v Libkovicích a spolu s nimi byl určen na práci v blízkém uhelném dole, kde měl pracovat až do realizace odsunu. Poprvé sfáral 15. srpna 1945, a hned toho dne zemřel při důlním závalu. 

 Převor Kapic žil nadále v klášteře, který se na základě dohody s kongregací salesiánů změnil na salesiánský studentát. Nicméně i noví - řekněme - uživatelé klášterního areálu respektovali Kapice jako určitou autoritu a nositele řádové tradice v místě. To se projevovalo mimo jiné tím, že mu přenechávali slavení všech hlavních bohoslužeb o nedělích a svátcích. Roku 1950 se Kapic musel přesunout na arciděkanství do Bíliny - ještě rád, že unikl jako mnich centralizaci. Z Bíliny se o šest let později odstěhoval na penzi k příbuzným do rodného Klenčí. Zde zemřel v roce 1968. 

 O co mi těmito řádky šlo? Snad jen o poukázání na to, že nic není jen a pouze černobílé. A je dobré znát i různé ty "okolostojíčnosti". Je to možná složitější, než jednoduché smetení problému ze stolu s nějakou všeobecnou formulkou, ale ten pohled na historii je pak méně idealistický.