Často slyšíme dvě slova: "nová evangelizace". Někdy mám pocit, že to je něco jako Yetti - hodně se o tom mluví, nikdo však nedovede uspokojivě popsat, co to asi tak může být ...


 U nás na fakultě jsem před pár dny našel, jen tak pohozený na stolku na chodbě, lístek s pozváním k účasti na jakési formě pouliční evangelizace (podotýkám, že katolické), ohánějící se dokonce záštitou jisté farnosti XY. Pod tím textíkem byl ale podepsán člověk, kterého jsem již dříve zachytil na internetu, a jehož působení vnímám poněkud nejednoznačně. V textu píše, že "chceme pomoci lidem, aby o své víře dokázali svědčit. To zahrnuje vlastní rozhodnutí pro Boha, boření bariér vlastní ustrašenosti a pocitu méněcennosti v oblasti víry." - ten text, řekl bych, trošičku navozuje takový náhled, že člověk, který si s autorem nestoupne někde na ulici a nezačne se verbálně sdělovat na mikrofon, má nějaký "pocit méněcennosti", či jiný problém s vlastní vírou.

 Osobně bych tedy do ničeho takového nešel. A rozhodně ne proto, že bych se nějak za to, že věřím v Boha a jsem katolík styděl. Vůbec ne. Pouze se nemohu zbavit dojmu, že to, co autor předestírá, není zrovna šťastně zvoleno. To, že se za svou víru člověk nestydí, přece neznamená hned jít a začít něco hustit do první lidské bytosti, kterou potkám.

Ta formulace "vlastní rozhodnutí pro Boha" je také poměrně zajímavá. Osobně jako rozhodnutí se pro Boha vnímám každou modlitbu, každé obrácení se k němu byť jen v myšlence.

 Vnímám to možná vlastní optikou člověka, který sám je konvertita, a má štěstí, že se setkal s "běžným" křesťanstvím. Nějaká pouliční forma by na mne v mém stádiu hledání působila spíše odrazujícím dojmem. A snad mám i ten důvod, že jsem se za svou (Bohu díky, že dnes již dvanáctiletou) katolickou existenci setkal s lidmi, kteří byli osloveni nějakým takovým "hurá-křesťanstvím" a ve styku s všední realitou to neustáli. Zjistili, že víra není kouzelný proutek, řešící šmahem jejich osobní problémy. Jeden z těch mně známých případů skončil nakonec hlubokou osobní krizí onoho konvertity, jeho uzavřením se do sebe, pokračovalo to příklonem k magii, totální negací víry v Krista a nakonec sebevraždou.

 Může se zdát, že jsem proti tomu, čemu se říká evangelizace. Ale nejsem. Myslím si ale, že je třeba se "trochu dost" zamyslet nad formou. A také: u těch konvertitů: nebylo by tak nějak smysluplné se jim věnovat? Být jim tím, kdo "nebude křičet, nebude hlučet, nedá se slyšet na ulici. Nalomenou třtinu nedolomí, doutnající knot neuhasí ..." (což ostatně je součástí dnešních liturgických textů). Dělat něco taky pro ty, kteří už "vírou patří s námi do stejné rodiny" (srov. Gal 6,10), ale potřebují nějak povzbudit. Tohle vnímám jako přinejmenším stejně důležité. Svědčit svým životem o Kristu, ne nějak teatrálně, ale ve zdánlivých detailech. Taky si ovšem všímat těch, kdo jsou s námi v té "jedné rodině" a v případě potřeby je povzbudit, potěšit, prostě jim také "prokázat dobro". Tady někde může to tolikrát omílané "tvoření společenství" - dnes velmi oblíbená fráze, dostat konkrétní podobu. Zazpívat si s kytarou zvesela "Svorni jsme ... poznají v nás po lásce křesťany ..." je jedna věc, uvést to ale ve skutek, to je věc druhá. A ne zrovna snadno realizovatelná. Proto se obávám, zda se těmi pouličními evangelizacemi, plnými optimismu a takových těch věcí, nevytváří jen jakási krásná a zbožná iluze. 

 Autor výše zmíněného letáčku píše: "Chceme se podělit o radost z víry." - ale tohle dělení se může mít i jiný rozměr, než jen někomu něco verbálně sdělovat. O Kristu lze svědčit i mnoha jinými způsoby, než tím, že si člověk stoupne na náměstí a začne sdělovat nějakou svou duchovní zkušenost (nehledě k tomu, že skutečně niterná duchovní zkušenost obvykle patří do škatulky s nadpisem: nesdělitelné, protože je až příliš vnitřní). Projevit svou víru může člověk třeba i tím, že pro druhého udělá nějaký byť sebebanálnější úkon.

 Obsahu víry je třeba si vážit a dělit se o něj s druhými. Je ovšem také třeba vhodně volit formu takového sdělení. Je to věc nejen určité taktnosti, ale troufám si tvrdit, že přímo moudrosti.