Poznamenání výroční. Dnešního dne je to rok od smrti Mons. Josefa Stejskala, 15. infulovaného arciděkana hornopolického, čestného kanovníka litoměřické kapituly, a vzdor všem poctám velice pokorného a normálního člověka. 


  Když jsem se dozvěděl o smrti Mons. Stejskala, a když jsem pak o několik dní později, o pohřbu, stál u jeho rakve, mihnuly se mi hlavou dva citáty z Nového zákona, z listů sv. Pavla: "Dobrý boj jsem bojoval, svůj běh jsem skončil, víru jsem zachoval." (2. Tim 4, 7) a "Všem jsem se stal vším." (1. Kor 9, 22). Ty totiž, řekl bych, Mons. Stejskala dost dobře vystihují.

 Mons. Stejskala, kterému většina lidí neřekla jinak než "důstojný pán" jsem poznal v době, kdy mi bylo 14 let, čili před jedenácti roky. Na první pohled prostý venkovský kněz (atmosféru tehdy dokreslovalo prostředí venkovské fary a vzduchem se nesoucí závany sušícího se sena). Rozhovor s ním už trochu dojem pozměnil. Začal jsem jej vnímat jako sympaticky normálního kněze, který je "starý praktik" v nejlepším slova smyslu a v hlavě to má srovnáno, i když tělo už viditelně začíná chátrat. Vždyť mu v té době bylo 81 let. 

 Zůstali jsme v kontaktu, když to vycházelo časově, jezdil jsem důstojnému pánovi ministrovat do Jezvé. Do této "levoboké" farnosti obětavě jezdíval kvůli třem nebo čtyřem lidem každé pondělí odpoledne a sloužil jim Mši svatou. Krásné bývaly rovněž první soboty v mariánském poutním chrámu v Horní Polici. Obvykle přijeli také někteří kněží z okolí, někdy ssebou vozili i ministranty, a když se "to" sešlo, bývala skutečně překrásná liturgie. Důstojný pán býval vždy hlavním celebrantem, kněží nebo jáhni se pak střídávali v kázáních. Nejvíce jsem se však těšil, když měl promluvu Mons. Stejskal. Hovořil klidným hlasem, nekřičel a nedělal řečnické obraty jako někteří kněží, když se "rozjedou". Právě určitá skromnost až nenápadnost, to byla jedna z vlastností, které na tomto knězi byly oslovující. 

 Když jsem začal se studiem teologie, Mons. Stejskal se živě zajímal o to, jak mi to jde, a jak se liší dnešní výuka od té, kterou pamatuje on. Někdy se stávalo, že mne "přepadově" (tedy bez jakéhokoliv předchozího upozornění, že se k něčemu chystá) začal zkoušet z latinských slovíček. Přes postupující nemoci těla si uchoval smysl pro humor. 

 Na polickou faru jsem velice rád jezdíval, když byla možnost. Někdy mne doprovázeli též moji přátelé, kteří jistě mohou dosvědčit, že jsme byli přijati skutečně s otevřenou náručí. Po všech těchto krásných zkušenostech a zážitcích mi bylo pár chvil zatěžko uvěřit, že Monsignor je po smrti. Ale bylo to tak. Co říci? On si Monsignor nepotrpěl na velká slova. Snad jen prosté: "Díky za všechno, důstojný pane." a povzdechnout si: "Kéž by takových kněží bylo víc."

 Pozornosti doporučuji tento audiozáznam. Jde o rozhovor s Mons. Stejskalem z roku 2010.