Prožíváme týden modliteb za jednotu křesťanů. Dnes jsem si ale uvědomil, že celé to lze pojmout i z trochu jiného úhlu pohledu. Modlíme se za jednotu všech pokřtěných, jak jsme na tom ale s naší jednotou interní? Sami katolíci mezi sebou ...

 Když takový člověk studuje, je jedině dobré, když má ve škole také prostor pro modlitbu. Dnes jsem se účastnil Mše svaté v naší miniaturní kapličce na KTF v Praze. Scházíme se tam, učitelé a studenti, nebo i pracovníci jiných institucí, které se v budově fakulty nacházejí. A to mne právě dnes prolétlo hlavou - při té liturgii najednou ta diferenciace student a vyučující ustupuje do pozadí, a všichni tu stojíme, sedíme nebo klečíme, a jsme na jedné lodi. Na té lodi, o které jedna z prefací zpívá jako o té "na níž se zachraňujeme z potopy světa." 

 Mši svatou, řekněme, umocnilo to, že jí spolusloužilo pět kněží. Koncelebrace má svojí působivost. Americký trapista Thomas Merton píše v knize "Jonášovo znamení" o koncelebraci (tehdy ovšem v kontextu byzantské liturgie, které se zúčastnil), že: "Koncelebrace více kněží dodá Mši větší razanci." - při kánonu se mi tato větička mihla hlavou. 

 Při tom si nelze také nevzpomenout na jednu z proseb, obsažených v první eucharistické modlitbě: "Nás všechny, kdo máme účast na tomto oltáři, a přijmeme toto svaté Tělo a Krev tvého Syna, naplň (Bože) veškerým nebeským požehnáním a milostí." 

 Nechodím do fakultní kaple nijak pravidelně. Většinou chodívám do některého z kostelů v centrální Praze (vzhledem k tomu, že během akademického roku bytuji na Hradčanech, a vychází mi to lépe časově). Ale z dnešní liturgie jsem měl opravdu nádherný pocit, i když byl obyčejný "zelený" feriální den.